RECENZE Veřejní nepřátelé: K filmařské události už nepomůže ani Johnny Depp coby gangster

Měl to být jeden z filmů sezony: Johnny Depp hraje gangstera Johna Dillingera. Ale z Veřejných nepřátel zbyl jen obyčejný žánrový životopis.

Z filmu Veřejní nepřátelé

Propadák to jistě není, ale slibovaná událost sezony také ne. Důvod, proč životní příběh slavného gangstera Johna Dillingera Veřejní nepřátelé chutná poněkud mdle, se dá vysledovat už od scénáře. Na počátku stála stejnojmenná kniha, v podstatě pitaval americké FBI z 30. let.

Z ní si Dillingerův případ vytáhli rovnou tři autoři včetně režiséra Michaela Manna; v kolektivní dílně zřejmě scénář nabobtnal, aniž by našel jeden určující klíč. Na legendy, jež by hlavní postavě vtiskly originalitu, se takřka nedostalo, pouze na běžnou romanci, která se střídá s profesním románem o zločinu v pečlivém retroobalu.

Veřejní nepřátelé

60 %

USA, 2009, 143 min.

režie Michael Mann,

hrají Johnny Depp, Christian Bale, Channing Tatum, Marion Cotillardová

Kinobox: 72 %

IMDb: 7.0

V dobové gangsterce je doba jen ornamentem, připomenutým úvodním titulkem „píše se rok 1933, čtvrtý rok krize“ a dvěma či třemi záběry žebráka v pozadí. Jinak se vyprávění točí ve spirále vězení – útěk – přepad banky – útěk – vězení. Poměrně drsné akce nenavlékají Dillingerově bandě rukavičky, ale ani mimo výstřely se nedostaví romanticky bezstarostná desperádská nadsázka a la Butch Cassidy a Sundance Kid nebo Bonnie a Clyde.

Veřejní nepřátelé jsou okatě „cool“, nesou minimum lehkosti a téměř nulu humoru, z emocí nabízejí jenom akademicky osudovou lásku fešného gangstera k šatnářce v podání Marion Cotillardové. Nemůže to stačit. Jistě, která žena by nechtěla vyznání lásky a drahý kožich od Johnnyho Deppa. Ale přestože i tady má Depp více charizmatu než celá FBI od zajímavého šéfa J. Edgara Hoovera v podání Billyho Crudupa po hluboce nezajímavého agenta v podání Christiana Balea, těžko zachraňuje fakt, že nemá co hrát.

Z filmu Veřejní nepřátelé

Je až nezvykle úsporný, vzdává se šancí stylizace, jako by pro svého hrdinu nechtěl nasbírat ani gram nezasloužených sympatií navíc. Nicméně až do konce divák neví, v čem vlastně tkví Dillingerova výjimečnost. Kouzlo, jímž působí, nepatří postavě, nýbrž herci.

Z komedie do melodramatu

Z filmu Veřejní nepřátelé

Přesto Depp ční nad filmovým celkem natočeným bez osobitého nápadu přidušeně a utlumeně: jako by se směs nyvých písní a štěkotu zbraní z filmu Někdo to rád horké přenesla mechanicky z komedie do melodramatu. Přímější srovnání se najdou uvnitř žánru. Blízko stojí francouzský Veřejný nepřítel, jehož hrdina Jacques Mesrine se Dillingerovi podobá citem pro veřejné mínění; liší se jen operetními převleky a svižnější režií.

Ještě rafinovanější filmařinu předvedl Brian De Palma v Neúplatných, kde Robert De Niro hrál Ala Capona. A bohužel, hlavně kvůli Baleovi, ve Veřejných nepřátelích nefunguje ani rivalská jiskra, kterou v Mannově Nelítostném souboji obstarali De Niro s Alem Pacinem. Všechny zmíněné snímky ctí gangsterku, aniž nudí.

Pár zdařilých momentů

Z filmu Veřejní nepřátelé

Depp se poprvé setká s úhlavním protivníkem čili Balem až po hodině vyprávění, kdy spolu vedou existenciální hovor pokerových pohledů přes mříže. Tady se měl děj vyhrotit, ale naopak se znovu rozvolní líčením, jak Dillingerovi ubývá přátel, jak se mění strategie podsvětí od přímých akcí k podplácení policie a jak se hrdina stane obětí samoty a zrady.

Přijdou i zdařilé okamžiky: patří k nim ladění barev při nočním letu, hry hrdiny s novináři, útěk z obleženého města, kdy se po drásajícím čekání u semaforu na zelenou Depp vesele rozezpívá, či výjev v kině, kde se diváci na výzvu rozhlížejí, zda hledaný zlosyn nesedí vedle nich.

Deppův Dillinger dojímá hlavně svou bezmeznou sebedůvěrou vrcholící půvabným okamžikem, kdy se vloudí v policejní budově až do místnosti speciálního týmu, jenž ho má dopadnout, a se zájmem si prohlíží předměty doličné. Vedle svěžích drobností však film plýtvá časem. Jeden z bandy prohlásí, že tuší svůj brzký konec, což se samozřejmě naplní – jenže to trvá půl hodiny. Kdyby se Veřejní nepřátelé vzdali vaty a z bezmála dvou a půl hodiny udělali sto minut, výsledný dojem by si vylepšili. Ovšem spíš by potřebovali pořádnou koncepci.

Z filmu Veřejní nepřátelé

Ve finále jde Dillinger do kina na gangsterku s Clarkem Gablem Manhattanské melodrama. Což je vděčný detail, hlavně však bezděčný návod, co žánr potřebuje. V pamětnickém filmu totiž proti sobě stojí Gable coby gangster a prokurátor, paradoxně dávní kamarádi od dětství. Taková partie má větší sílu než popis jedné lupičské kariéry.