Milan Grygar se narodil 24. října 1926 ve slovenském Zvolenu. Rodiče pocházeli z Moravy, ale po první světové válce šel jeho tatínek hledat práci na Slovensko. Oba rodiče pracovali u dráhy, bydleli v malé železniční stanici v horách mezi Zvolenem a Krupinou. „Když přišla krize v devětadvacátém roce a nemohli být oba dva zaměstnaní, tak maminka ze služeb drah odešla. Žili jsme tam až do Slovenského štátu a pak jsme se přestěhovali zpět na Moravu,“ říkal Milan Grygar v rozhovoru pro iDNES.cz v prosinci 2014.
Od mládí rád kreslil a už ve dvanácti letech začal malovat první akvarely. Ještě za války ho přijali na brněnskou Školu uměleckých řemesel. „Tam jsem poznal akademického architekta Františka Kalivodu, který v roce 1936 udělal velkou výstavu maďarskému malíři Lászlovi Moholy-Nagyovi. Vydal o něm dvojčíslo časopisu Telehor. Ten jsme si všichni za šedesát protektorátních korun koupili a pak ho studovali jako školní předmět. V šestnácti letech jsem tak zevrubně znal dílo tohoto významného maďarského malíře a avantgardního fotografa,“ popsal výtvarník své studium. Po půl roce byly všechny umělecké školy zavřeny a malého Milana čekalo totální nasazení v německém válečném průmyslu.
Po válce byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studoval v ateliéru Emila Filly. Už v počátcích tvorby po ukončení studia Grygar nesdílel dobové zaujetí informelem. První abstraktní malby tehdy budoval jako struktury vzájemně harmonujících ploch. V polovině 60. let však malbu opustil a začal se systematicky věnovat kresbě, ke které objevil i vztah zvuku, který při tvorbě zaznamenával. Barvu ve svém díle tak svým způsobem nahradil zvukem, který se stal další kvalitou kresby. „Přišel jsem na princip, že to, co kreslím, budu nahrávat. Ale nebylo to tak jednoduché, protože trvalo rok a půl, než jsem k tomu dospěl. Každý sice může slyšet, že to zní, když se kreslí. Ale já jsem vypozoroval, že důležitý je rytmus. Až pak jsem to začal nahrávat na magnetofon,“ upřesnil vznik takzvaných akustických kreseb.
Výtvarník Milan Grygar |
První velkoformátové kresby spojující akustické a vizuální vlastnosti tvořil od roku 1966 dřívkem namočeným v tuši. Vznikaly gesty a pohyby autorovy ruky. Přibližně o rok později zapojil mechanické a rotující předměty namočené do barvy, například roztočené šrouby, ozubená kolečka a dětské natahovací hračky jako zobající slepičky nebo poskakující žabky. Od konce šedesátých let tvořil hmatové kresby - jakési scénické akce na principu pohybového kreslení těla bez vizuální kontroly vznikajícího díla.
Následovaly grafické partitury, které zhudebňovaly i celé orchestry. „Moje partitury nejsou partitury hudebníka, ale výtvarníka. Pro mě je to v první řadě výtvarné dílo. Nechávám hudebníky vybrat si partituru a pak diskutujeme o tom, jaké pojetí to může mít. Já mám představu a interpret ji musí mít také. Já jim mohu nanejvýš říct, jak to bylo myšleno, ale tu volbu nechávám na nich,“ upřesňuje Grygar. Aby uživil sebe i rodinu, dělal také knižní grafiku, známé jsou i jeho filmové plakáty. Ty vytvořil asi ke sto osmdesáti filmům.
V polovině 90. let se vrátil ke geometrické malbě a především k barvě v cyklu Antifon, ve kterých jde o asociaci barvy a zvuku. V nich pracuje především s černou, bílou a červenou akrylovou barvou. „Antifony jsou jakási odezva na hudbu. Hudba, zvuk a barva jsou hodně příbuzné. Co vyzařuje barva, už nemůžete chytit, stejně jako ten tón. Dokonce je zde i příbuzné názvosloví - tón barvy a tón zvuku,“ vysvětluje výtvarník hlediska, ze kterých vychází.
Díla Milana Grygara vlastní významná muzea a galerie. Mezi jinými Centre Georges Pompidou v Paříži, Stedelijk Museum v Amsterdamu, Nationalgalerie v Berlíně, Los Angeles County Museum of Art, The National Museum of Art v Ósace, National Gallery of Art ve Washingtonu, Národní galerie v Praze nebo Nadace Jana a Medy Mládkových. Manželkou Milana Grygara je výtvarnice Květa Pacovská. Mají dva syny, dvě vnoučata a jedno pravnouče.
