René Roubíček se narodil 23. ledna 1922 v Praze do rodiny profesionálního hudebníka. Jeden strýček byl sochař, druhý malíř. A tak neměl malý René k umění jako takovému nikdy příliš daleko.
K malování se dostal asi v sedmi letech. Byl nemocný a musel ležet v posteli. Po čase se však už nudil, a tak mu tatínek dal papír a tužku, aby ho zabavil. Podle portrétu v novinách „vystřihl“ svou první kresbu. Následovala velká kopie Brožíkova obrazu Slavnost u Rubense. Aby tatínek neposedného syna u malování udržel, za odvedenou práci mu dokonce platil. Za jeden dokončený obraz si tehdy koupil jízdní kolo.
Když na výstavě viděl jeho práci Max Švabinský, nabídl mu studium ve svém ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění. Jenže přišla druhá světová válka a Adolf Hitler nechal zavřít všechny vysoké školy. Po absolvování vyšehradské reálky tedy šel na uměleckou průmyslovku (dnešní Vysoká škola uměleckoprůmyslová tehdy mezi vysoké školy nepatřila, a tak dočasně fungovala dál) k profesorovi J. V. Holečkovi na obor monumentální malba a sklo. Mezi spolužáky byla i jeho budoucí manželka Libuše nebo další uznávaný sklářský výtvarník Stanislav Libenský.
Sklář René Roubíček |
V roce 1944 se k uzavřeným vysokým školám přidaly i školy umělecké, a tak Roubíček studium dokončil až v roce 1950 u profesora Josefa Kaplického.
Zlom v Roubíčkově kariéře nastal v roce 1958. Architekt československého pavilonu na světové výstavě EXPO v Bruselu mu nabídl, ať vytvoří skleněnou sochu. Roubíček udělal abstraktní plastiku z kovu a barevných skleněných fragmentů nazvanou Sklo - hmota - tvar - výraz, jež získala nejvyšší ocenění Grand Prix a díky tomu se podařilo umlčet stranické kritiky. O naše sklo najednou začal být ve světě zájem. „V té době to nebylo úplně běžné a já byl leckým varován, že to nemusí dopadnout. Ale dopadlo to dobře. Z celého světa se najednou otevřely dveře a s omezeními byl konec. Šlo obchodovat se zahraničím a ten kšeft to vyhrál, protože prachy potřeboval i socialismus. V tu ránu jsem měl volnou ruku,“ řekl výtvarník v rozhovoru pro iDNES.cz v červenci 2014 (přečíst si ho můžete zde).
Po bruselském úspěchu následovala jedna nabídka na výstavu za druhou. Jeho díla měla úspěch i na dalších světových výstavách v Montrealu (1967) a Ósace (1970). V šedesátých letech byl osloven architekty Janem a Alenou Šrámkovými, aby vytvořil lustry pro nově vznikající budovy československých velvyslanectví, konkrétně v Sofii, Londýně, Washingtonu či Brasílii.
Za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa si vysloužil zákaz na domácích výstavách. „Nesměl jsem dostávat státní zakázky, ale architekti, se kterými jsem spolupracoval, se nemohli zastavit nad nějakým politickým blbnutím. A architektura byla pro komunisty snad i důležitější než stranické přesvědčení,“ dodává Roubíček.
Kromě toho se vždy stíhal věnovat i své volné tvorbě - skleněným hlavám, klarinetům, plastikám z plochého skla nebo mísám pro karlovarskou sklárnu Moser. Jedním z posledních monumentálních děl je socha Expo2, která vznikla ve sklárnách společnosti Preciosa Lighting pro světové výstavy v Miláně (2015) a Dubaji (2020).
Práce René Roubíčka jsou zastoupeny v domácích a zahraničních sbírkách skla a moderního umění. Mezi ty nejvýznamnější patří například The Corning Museum of Glass v New Yorku, Stedelijk Museum v Amsterodamu, Victoria and Albert Museum v Londýně, Museum of Glass v americké Tacomě, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Národní galerie v Praze a mnoho dalších.
René Roubíček žije a tvoří střídavě v Kamenickém Šenově a v bytě na pražském Žižkově. S manželkou, také slavnou sklářkou Miluší Roubíčkovou (1922-2015), má dvě dcery.
(Doplnění: Sklářský výtvarník René Roubíček zemřel 29. dubna 2018 ve věku 96 let.)
