Jaroslav Rothbauer se narodil 18. srpna 1929. Snem mladého Jaroslava bylo létání. S rodiči žil v chudém domku v kolonii na pražském Proseku, v jehož blízkosti byla hned tři letiště. To proto chtěl být pilotem nebo leteckým mechanikem.
Ve třinácti letech, kdy ho nepřijali na techniku, se mu však sen zhroutil. Na doporučení ho tedy rodiče přihlásili na státní grafickou školu, aniž by tušili, co je to za obor. Tatínek, pražský truhlář, obcházel známé a až v hospodě se dozvěděl, že to má co do činění s tiskem a novinami. Po roce studia však nacisté všechny vysoké a umělecké školy uzavřeli. Jaroslava Rothbauera čekalo totální nasazení v pražském družstvu pro rukodílnou výrobu Dorka.
Po válce se na státní grafickou školu vrátil a pokračoval ve studiu. Spolužáky a kamarády mu tehdy byli Vladimír Boudník, Hanes Reegen či Zdeněk Bouše a přátelil se se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V roce 1948 však Rothbauera, mladého skauta, za nevhodné protikomunistické řeči vyhodili. „Chodil jsem do školičky a bral jsem to vážně. Učil jsem se, učil - a když už jsem mohl být malíř, tak jsem mluvil o Honzovi Masarykovi, že ho komunisti vyhodili z okna. No a mě vyhodili ze školy. Později jsem si politický profil vylepšil a mohl jsem si podat přihlášku na vysokou školu. Zdařile jsem udělal dvě zkoušky na UMPRUM. V komisi byli mí původní spolužáci a ti prohlásili, že politicky nedozrálého člověka do školy nechtějí. Tím moje studium skončilo,“ vzpomínal výtvarník pro iDNES.cz v lednu 2015.
Grafik Jaroslav Rothbauer |
Zpočátku neměl trvalé zaměstnání, a tak pracoval na různých brigádách. „Byl jsem valcíř v huti na Kladně i horník na Mayrovce. „Kamarádi mě dostali na brigádu na ministerstvo zemědělství. Tam jsem maloval, jak snáší slepice a jak se napařuje krávě vemeno a jezdilo to po vesnicích jako putovní výstava. Pak jsem byl grafik na Svazu československo-sovětského přátelství. Dělal jsem i užitou grafiku pro Tuzex, Technoexport nebo Brněnské veletrhy. Potom jsem dostal státní zakázku od tehdejšího Dopravního podniku na diplomy pro vzorné zaměstnance. Z jedné desky jsem jim udělal dvě stě čtyřbarevných tisků, za jeden jsem dostal stovku. To mě živilo,“ popisoval grafik.
Jaroslav Rothbauer žil v posledních letech v malém panelákovém bytě na pražském Opatově. V obýváku se spolu s milovanou dalmatinkou Bobinou tísnil mezi sklápěcí postelí a pracovním stolem. Velkou část malé kuchyně zase zabíral starý grafický lis.
A právě v těchto stísněných prostorách vznikaly úžasné Rothbauerovy grafiky, plné pouličních drben, generálů, pitoreskních postaviček, erotiky, ale především humoru. Ne náhodou byl v roce 2002 ve Velké Británii zařazen mezi sto světově nejvýznamnějších grafiků-dřevorytců dvacátého století.
Jiným významným oceněním bylo jeho zařazení (jako jediného Čechoslováka) do Mezinárodního spolku dřevorytců XYLOS. Díky tomu mohl vystavovat po celém světě. „Nejsem žádnej Švabinský nebo Lada. Ale kdybych byl fotbalista, tak si ty míče, do kterých jsem kopl, určitě schovají. Ale stal jsem se jenom grafikem,“ říkal s nadsázkou Rothbauer.
Kromě dřevorytu se věnoval i dalším grafickým technikám - suché jehle, leptu, linorytu nebo litografii. Zemřel v prosinci loňského roku krátce před začátkem seriálu Staří mistři.
 |
