Světoznámá grafička a výtvarnice Alena Kučerová se narodila 28. dubna 1935. Od třinácti let žila jen se svou maminkou v bytě na pražských Vinohradech. Otec se pohyboval v ilegalitě. Zatčen byl v roce 1953 a jako agent-chodec si u soudu vyslechl trest smrti, který byl později změněn na doživotí. Krátce po tatínkovi putovala do vězení i maminka. Alena Kučerová tak celé dva roky žila sama bez rodičů jen s mladším bratrem Josefem. Už jako malá kreslila koně v pohybu. Jednu takovou čtvrtku předložila v roce 1953 při zkoušce na Vyšší uměleckoprůmyslovou školu.
V roce 1954 byla přijata do ateliéru profesora Antonína Strnadela na VŠUP. I díky němu se nestala obětí ideologických čistek, které studenty z politicky nespolehlivých rodin tehdy postihovaly. Školu ji nechali řádně ukončit i s diplomem, byť předčasně (1959).
Ještě během studií se seznámila se sklářským výtvarníkem a pozdějším manželem Vladimírem Kopeckým. Ten ji představil i další výtvarnici Adrianě Šimotové, která Kučerovou přivedla do umělecké skupiny UB12. V této době se v jejím díle potkávaly jak geometrické a abstraktní motivy, tak i reálné tvary. Manžel těžce onemocněl, s dvěma malými dětmi žili na hranici chudoby.
Měděné desky, které grafici používají, si nemohla dovolit, ale objevila levné pocínované plechy, ze kterých se vyráběly konzervy. Až s nimi Alena Kučerová objevila techniku perforování plechu, která ji později celosvětově proslavila. „Neměla jsem na zinkové desky, jedna taková tehdy stála třeba dvě stovky. Přitom nájem ateliéru byl 250 korun. Tak jsem ze začátku sháněla všelijaké plechy ze sběru. Potom jsem zjistila, že konzervový plech je za sedm korun a byl větší než ten původní zinkový. Zkoušela jsem na to dělat suché jehly, ale rydlo po plechu klouzalo. Měla jsem po dědovi ševcovi stará šídla a tak jsem po té čáře začala dělat dírky. Z jednotlivých bodů vznikly čáry a to vlastně dělám doteď,“ vzpomíná Kučerová.
Už v roce 1965 vystavila s grafickými listy i samotné plechové matrice. Vznikla série dírkovaných figurálních obrazů s tématem plavání či sauny. Na jiných lze najít autorčiny milované koně, polabskou přírodu i čisté geometrické linie. „Měla jsem koníka, na něm jsem měla cesty kolem Lhoty stokrát projeté. Zachycovala jsem třeba obyčejné lesní pěšiny. Ale ty lesy už neexistujou, od parních lokomotiv tady často hořelo. A teď už jsou tam lesy nové,“ popisuje autorka jeden z námětů svých grafik.
V roce 1996 musela opustit ateliér v pražské Řásnovce. Ve stejnou dobu také přišla o svůj tiskařský lis, když ho při rekonstrukci domu dělníci vyhodili z okna, protože kvůli svým rozměrům neprošel dveřmi. Odstěhovala se do malého domečku po prarodičích v polabské Lhotě, kde trávila část mládí. Konečně mohla být nablízku svému koni Darovi, kterého měla ustájeného u místního hajného.
V tvorbě pokračovala, ale grafiku definitivně opustila. Nově začala tvořit dřevěné desky s lineárními motivy ze zatlučených hřebíčků různých velikostí. K deskám autorka vyráběla i originální rámy z prken nebo větviček. V posledních letech Alena Kučerová tvoří dřevěné reliéfy z nalezených větviček, které lakuje výraznými barvami. A vrátila se i k perforování. Jen kvůli fyzické námaze už nepropichuje tvrdý plech, ale silný papírový karton.
Díla Aleny Kučerové lze najít ve sbírkách těch největších světových galerií - v Muzeu moderního umění v New Yorku, Stedelijk Museu v Amsterdamu, Centre Georges Pompidou v Paříži nebo v pražské Národní galerii.
