RECENZE: Šílení mají o fous víc výkladu nežli hravosti

Český film se dělí na Jana Švankmajera a na ty ostatní. Což je pro režiséra zároveň hold i past: jeho nezaměnitelná díla se totiž nedají srovnávat s ničím jiným než mezi sebou navzájem.

Pak se jeho novinka Šílení vedle předchozího Otesánka, jako vytesaného z jediného kmene na jeden zátah, nutně zdá slabší, i když půl běžné domácí produkce strčí do kapsy.

Nevšednosti mají i Šílení rozhodně na rozdávání už od první scény, ve které sám režisér z plátna slíbí "horor se všemi pokleslostmi, infantilní poctu Poeovi a de Sadovi, blázinec, ve kterém žijeme" – a následuje rozpárané prase s tóny Marseillaisy.

Šílení

70 %

Česko, 2005, 118 min

Scénář a režie: Jan Švankmajer

Hrají: Pavel Liška, Jan Tříska, Aňa Geislerová, Jaroslav Dušek, Martin Huba, Pavel Nový, Jiří Krytinář

Kinobox: 73 %

IMDb: 7.2

Vskutku originální úvod, nicméně už v něm je skryt náznak, že i sršatý pokušitel Švankmajer občas podléhá nutkání vysvětlovat.

Přitom není proč. Od chvíle, kdy Pavlu Liškovi coby mladíkovi rozdíranému noční můrou připije rozmařilý Markýz v podání Jana Třísky "na duševní zdraví", může si divák vykládat po svém účel výstředních kontrastů.

Od dobové hospody startují moderní auta a nad dálnicí přejíždí starodávný kočár, za jehož okny jako by zůstal vnější svět šílených výjevů – nebo naopak.

Třískův hrdina si pohrává s rekem Liškovým a Švankmajer již tradičně s masem. Jazyky, oči, vnitřnosti se plácají v blátě či šplhají po zdi, mozečky se dobývají z konzerv, krvavé plátky oddechují v balíčcích pod celofánem – a člověk musí dát režisérovi za pravdu.

Kvůli ději by animované "masné" motivy ve filmu vůbec nemusely být, přesně jak Švankmajer předem sliboval, ale patří sem: odlehčují vyprávění a udržují je v jednotící nadsázce.

Neméně zálibně si kamera vychutnává rouhačské obřady: zatloukání hřebů do Kristovy sochy, nahou Annu Geislerovou na řetězu, kacířské obžerství, malůvky na dívčích tělech.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Třískův hlasatel svobody slasti proti pokrytecké morálce, jehož výroky čerpají z markýze de Sada, však přesvědčuje také slovem a dlouhé disputace, kdy hostu káže "Bůh je jen chiméra, obludný nedůsledný darebák", hranu provokace otupují svým nefilmovým výrazem.

Liška přesně odráží stav zděšeného "mimoně", jenž nic nechápe, jen by mu režisér nemusel předpisovat věčné zajíkání. A potměšile teatrálnímu Třískovi jako by se ve vlasech rýsovaly čertovské rohy.

Humor je nenápadnější než jindy, odvíjí se od klasických znaků "pokleslého" žánru včetně rakví, vytí vlků nebo nočního hřbitova, kde sehraje sladkou němou etudu Pavel Nový coby Markýzův sluha  a z gramofonu se line Pochod padlých revolucionářů.

Jakmile se děj přesune do blázince, čerpá i smích z jiných zdrojů, počínaje hejny slepic přes pokusy léčby uměním až po nádherný výjev, v němž pacienti inscenují "živý obraz" Delacroixova revolučního plátna a o přestávce na povel vytáhnou sáčky se svačinou.

Vadou na kráse je jistá herecká strojenost. Jenže v tak složité okolní stylizaci, kde z jedné strany útočí chlupaté zrůdy jako z Planety opic a z  druhé běží vzrůstem malý herec Jiří Krytinář s vlajkou Ať žije svoboda, se archaicky stavěné věty "Vše je ztraceno" či "Drahý, jsme volni" jen těžko říkají přirozeně a přitom vážně.

Tady už úsměv není namístě, od hororu, jímž nestihl ani moc postrašit, Švankmajer zcela jasně přechází k modelovému podobenství.

Šílení zkrátka zvolili o fous víc výkladu než hravosti, čímž se vzdávají práva zvesela šokovat vzorné nudné morousy a pohoršovat důstojné instituce.

Není pochyb o tom, že Švankmajer svým filmem zcela podle plánu prokázal zamýšlenou poctu oběma legendárním jménům, Poeovu i de Sadovu, nadto poctu chytrou i zajímavou. Jen jako by při tom pozapomněl na sebe.