RECENZE: Jediné místo, kde jsem byl doma. Sísové si hrají s dětskými sny

Dalajláma, Jackie Onassisová, Miloš Forman. Ti všichni uznávali jeho talent, Petr Sís je však navzdory světové proslulosti stále klukem spjatým s dětstvím, zjišťuje jeho bratr ve filmu Sny o toulavých kočkách.

Jsem o třináct let mladší, žijeme každý jinde, musíme dořešit, co jsme si ještě neřekli. Tak začíná David Sís portrét svého bratra Petra, světoznámého spisovatele, výtvarníka a tvůrce animovaných děl, žijícího v USA, který však ke vzpomínce na babičku a dědečka připojí „jediné místo, kde jsem byl doma“.

Též procházka jeho pracemi vždy dojde domů, do dětství, k rodině, k základním prožitkům, právě díky nimž Sís překračuje hranice. Podobně jako film, který vešel do kin.

Hravá nenucenost kreslených, respektive animovaných pasáží, ať už se cestuje balonem, nebo se průvodkyní pouti stává černá kočka, odlišuje sourozenecký projekt od tradiční podoby portrétních dokumentů. Společně s něžnou barevností a s fantazijní lehkostí jako by se nad ním vznášel nádech poetických dobrodružství z dílny Karla Zemana. 

Současně Sís, kterého proslavily knihy pro děti, právě k vlastním potomkům či ke svému dětství co chvíli odkazuje. Třeba publikaci Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou vytvořil především pro své americké ratolesti, aby se jim pokusil vysvětlit, kdo byli pionýři.

V příběhu Tibet: Tajemství červené krabičky zase vychází z rodinné historie, kdy jeho otec filmař Vladimír Sís při natáčení v Číně na dlouhý čas zmizel a vrátil se jako buddhista. Dalajláma si ho pamatoval a synovi pak knihu Tibet podepsal. Coby hold jiné tatínkově vášni vyrazí bratři na Aljašku, aby vyhledali zasněžený hrob, kde údajně leží legendární krajan, cestovatel a zlatokop Eskymo Welzl.

Aniž o tom dokument výslovně hovoří, romantika klukovských tužeb zjevně patří k rodovému dědictví. Když sestra Petra Síse vypráví, jak odmalička „pacoval“ čili pracoval, místo aby se jí věnoval, neznamenalo to povinnost, nýbrž náruživost; kreslení pro něj bylo – a je – nejmilejší hrou.

David Sís má přitom výhodu, že vedle kreseb mohl čerpat z poměrně bohatých filmových archivů z let sourozencova dospívání, kdy propadl vlně bigbítu včetně generačního znaku dlouhých vlasů, hrál v kapele, dělal dýdžeje, psal o muzice. Poslouží i ukázky z raných filmů Petra Síse včetně Hlav, které vyhrály Berlinale, cenu však autor nikdy nedostal do ruky.

Sny o toulavých kočkách

70 %

scénář: David Sís

režie: David Sís

účinkují: Petr Sís, David Sís, Hana Fišárková, Terry Anne Lajthaová, Madeleina Sisová

Ve veselých nápadech se bratři trumfují, třeba když režisér navodí téma emigrace vypjatým útěkem přes hranice a sourozenec s úsměvem naváže – „Blbost“.

Žádný hrdinský thriller to prý nebyl, ve Státech tehdy pracoval, odmítl se urychleně vrátit, protože dělal klip pro Boba Dylana, a zpátky do vlasti už ho komunistický režim nepustil.

Americké milníky sahají od plakátu filmu Amadeus přes zakázky listu New York Times až po vajíčko pro Billa Clintona, ale znovu a znovu se vracejí k podstatě, nyní v kouzelných knížkách pro dceru a syna, přičemž důvěrné vazby tu účinkují naprosto přirozeně. Navenek se vypráví o knihách, v podtextu však stále zůstává věrnost dětským láskám a snům, odlehčená vtipem.

V poslední části rytmus trochu vázne, ne všechny peripetie života Petra Síse je totiž nutné vysvětlit v režisérově komentáři. Nicméně vzájemné pouto, které se zásadně vyhýbá velkým slovům oklikou přes humor, tiše odzbrojuje.