RECENZE Hanebný pancharti: Tarantino nabízí zábavný válečný western

Distributor říká filmu Hanebný pancharti "jízda plná krve, potu, slz a touhy po pomstě". Ale je to hlavně jízda hravého umíněného dítěte: Quentina Tarantina.

Eli Roth a Brad Pitt ve filmu Hanebný pancharti | foto: Bontonfilm

Zdálo by se, že to nemůže vyjít. Vezme se typická westernová situace: rančer a jeho rodina žijící kdesi na texaské samotě čelí příjezdu banditů. Jemně se „přeobsadí“: francouzský farmář a jeho rodina čelí návštěvě německých vojáků hledajících ukryté Židy. A k tomu zní kytarová variace Beethovenovy skladby Pro Elišku. Zní to neuvěřitelně, ale účinkuje to. A jak!

Quentin Tarantino v novince Hanebný pancharti zkrátka dokazuje, že je sám sobě, přesněji svému talentu, jediným nepřítelem. Točí hravě a lehce, ale jako geniální zlobivé dítě neví, kdy přestat.

Plebejští rytíři

Ve zmíněné úvodní scéně se dá napětí krájet. Christoph Waltz coby nacistický důstojník zvaný Lovec Židů je hereckým králem celého filmu – opravdu skvostný zloduch v rukavičkách, usměvavý a zdvořilý, dokonce dvorný, pohledný a úhořovitě hladký.

Hanebný pancharti

USA-Německo-Francie, 2009, 153 min.

Režie Quentin Tarantino

Hrají Brad Pitt, Mélanie Laurentová, Christoph Waltz

Hodnocení: 70 %

Navíc jako nositel žoviálního humoru v mrazivých krajních situacích trousí veselé průpovídky „Vůdce by to neřekl lépe“, pro potěchu zdejšímu publiku přidá narážku na „ty dobré lidi v Praze“, kteří Heydricha obdařili přezdívkou kat, a hraje si s protivníkem jako kočka s myší.

Ale stejně si hraje režisér. Dramatizuje scénu po milimetrech, než sjede kamerou k tajnému úkrytu Židů; nastavuje ji a napíná, jako by po divácích pomrkával – Já vím, že vy víte, že úder musí přijít, ale mně se ještě nechce, ještě chvilku. Je to účinné divadýlko, které farmáře láme, a jeho zálibné protahování by se rádo pro jednou odpustilo; bohužel, stejným způsobem rozdrobí Tarantino rytmus vyprávění vícekrát.

Cannes se dočkalo Pitta

Cannes 2009 - režisér Quentin Tarantino a herec Brad Pitt

Vojenské manévry připomínala prezentace Tarantinova filmu Hanebný pancharti, který na festivalu v Cannes vstoupil do soutěže. Viditelně dobře naladěný režisér nicméně odmítl vysvětlit, proč v názvu svého filmu Hanební pancharti (Inglourious Basterds) zkomolil slovo „bastards“. „Nevím, asi umělecký záměr. Kdybych ho nechal s ‚a‘ tak, jak se to správně píše, byla by to nuda. Takhle se mi na ten nápis na plakátech skvěle kouká. Zvlášť tady z hotelu, když je pěkně nasvícený,“ podotkl.

V druhé kapitole udeří „pancharti“ a v jejich čele Brad Pitt, kterého tu zdobí nádherný přízvuk a lehce komická fasáda drsného dobrého horala, „správného chlapíka“, byť ne zrovna Einsteina. Rozkošně buranský nátěr mu sluší skoro stejně jako ve snímku Po přečtení spalte, ale zas ho brzdí přílišná výřečnost. Samozřejmě slibované skalpování si Tarantino dopřeje názorně, a znovu se ve válečném westernu blýskne nečekaně podmanivou kytarovou variací. Daří se mu i hezké okamžiky zcizování plné prostřihů, kam patří vizitka jednoho z hrdinů nebo zlověstně připravovaný nástup baseballového zabijáka na scénu.

Vojáci dle Tarantina si opravdu nezadají s kovboji a desperáty, jsou to jeho osobití plebejští rytíři. Široširou hravost předvede i třetí kapitola z pařížského kina, z jehož průčelí svítí jméno Leni Riefenstahlové – a zase, pouze v obměněném gardu Lovce Židů a dívky na útěku, si tu hraje kočka s myší nad zdánlivě pohodovou partií kolem závinu se šlehačkou. Do čtvrté kapitoly zaklel Tarantino něžný soukromý humor, neboť do akce vstoupí – s Churchillem a jeho dýmkou v pozadí – britský filmový kritik.

Jeho uhlazenost vzdělance též pěkně kontrastuje s americkou přímočarostí a vyloženě labužnicky pak chutná další hra, hospodská kratochvíle s hádáním slavných postav, v níž King Kong či Vinnetou nesou jemné rasové podtexty a náhodný opilec tu téměř ve stylu válečného sitkomu Haló, haló! kazí konspirační schůzku smíchem ústícím v krvi. S přípravou akce a se školáckými převleky včetně lámání italštiny mohou Hanebný pancharti dokonce připomínat i slavný francouzský Velký flám – pravda, díky Tarantinově bezuzdnosti spíše dlouhý flám.

Film o filmech

Pochopitelně vše směřuje k vyhrocenému velkému finále, kde hravé prvky zastupují i názorné šipky typu „Tohle je Borman, tamhle Göring“. Goebbels či Hitler, který si řekne o žvýkačku, hraničí místy s karikaturou, ale rozhodně ne s podobou neškodných šašků.

Souhra střelby v zákulisí se střelbou z plátna a něžnou hudbou vytvářejí další působivou tresť zdánlivě neslučitelných prvků, ale více než apokalypsa msty dýchá z finále režisérova oddanost a láska k starým celuloidovým pásům plným zapomenutých příběhů.

Neboť přesto, že v paměti utkví poslední hra nervů s potěšující pointou lidské spravedlnosti, Hanebný pancharti jsou především filmem o filmech: těch, které má Tarantino rád, i těch, které v jeho rozkošatělé novince mění dějiny.

A to je důvod, proč si zaslouží zastání a sedmdesát procent hodnocení, i když oproti předchozímu „majstrštyku“ jménem Kill Bill, filmařsky čistšímu a soustředěnějšímu, Hanebný pancharti trochu ztrácejí. Proč by si filmař nemohl poopravit historii, pokud to dělá zábavně, hravě, napínavě a s přiznanou stylizací? Je to nejen jeho právo, ale přímo povinnost: od toho tu přece filmy jsou, aby si vymýšlely. Na realitu máme jiné experty.