RECENZE: Ještě horší než první díl. Padesát odstínů temnoty a utrpení

Asi něco nebude v pořádku, jestliže se na slavnostní premiéře erotického melodramatu Padesát odstínů temnoty, které právě vstupuje do kin včetně Česka, lidé smáli víc než pár minut předtím na přenosu kabaretu Ovčáček čtveráček.

Pořadatelé sice zvali na „pikantní romanci“ a radili „připravte si vzdychadla“, jenže jediné vzdychání se line z plátna a pikantní se jeví nanejvýš menu na milionářském plese, kam nechutně bohatý hrdina vezme svou redaktorskou popelku. Dráždivost se nedostavuje, ubita jednak nulovým dějem na dvouhodinové ploše, jednak všeobecnou hereckou šmírou.

Ač se to zdá k nevíře, Padesát odstínů temnoty je filmařsky ještě horší než první díl trilogie, tedy Padesát odstínů šedi. Minule se tandem režisérky a scenáristky alespoň v úvodu snažil o lehkou nadsázku proti knize a s výměnou za mužské duo svitla šance, že se odstup od sado-maso-limonády ještě zvýší.

Bohužel nastal pravý opak. Autorka předlohy E. L. Jamesová svěřila scénář vlastnímu manželovi a režisér James Foley asi směl proti rodinné přesilovce uhlídat leda ostrost záběru značkových sponzorských výrobků. Jeho bezmoc až křičí.

Veleutrpení Padesáti odstínů temnoty pramení z faktu, že se tu prakticky nic nestane, hrdinové jen svůj vztah obnoví s výměnou rolí, kdy on své choutky krotí a ona jim naopak přichází na chuť: „Chci, abys mi naplácal.“ Temnota se přidává uměle z dávných traumat, co sex, to unylý hudební klip, ale hlavně se tu hluboce rozpráví. Přičemž herci pronášejí příšerné banality s tragickou tváří zbrázděnou slzami, případně předvádějí silácká gesta telenovel, ať jde o jeho bývalé milenky, nebo o jejího zvrhlého šéfa.

Padesát odstínů temnoty

25 %

Režie James Foley, hrají Jamie Dornan, Dakota Johnsonová, Kim Basingerová

Epizoda všech odstínů prázdnoty založená na jediném motivu – totiž že slečna potřebuje ještě chvíli přemýšlet, než řekne své ano – připomíná reklamu na rentiérské losy. Róby, šperky, dárky, jachta, posilovna; hrdinové namísto hraní zaujímají pózy, modelingové i morální, a když jim scénář předepíše reálnou hrozbu od pistole po vrtulník, vrhnou se do ní, jako kdyby dostali příplatek za vlastní parodii.

Jistě, člověk má být vděčný za každou, byť nechtěnou legraci. Ale Padesát odstínů temnoty už hraničí se zradou: fanynek, žánru, řemesla i těch legračně dekadentních bičíků, pout a skřipců, co z běžné červené knihovny učinily hit.