RECENZE: Parádní parodie. Jenže Padesát odstínů šedi to myslí vážně

Film je odtajněn, dějiny kinematografie se neotřásly v základech, jen klíčová záhada Padesáti odstínů šedi trvá. Tedy proč se nahlouplá limonáda stala takovým hitem, že vyprodaná kina přidávají projekce. I u nás.

Objev? Naopak, nic nového pod sluncem. On jí ukáže cestu k rozkoši, ona jemu k citu. Na stejném principu Hollywood v posledních letech vyrobil celou sérii romantických komedií, jejichž hrdinové to též vzali moderně „pozpátku“, od věcné dohody o účelovém sexu až k lásce, která hory přenáší.

Chtěla by průvodčího?

Bohužel smrtelně vážných Padesát odstínů šedi není komedie – s výjimkou úvodu, kdy se studentka seznamuje s miliardářem pomocí trapasů ve stylu tří sudiček, Ošklivky Betty, Bridget Jonesové a novicky světa módy z filmu Ďábel nosí Pradu. Jenže legrace brzy skončí, nemotorná naivka totiž muže velkého světa upoutá svou dychtivostí, panenstvím chráněným až do promoce a otázkami typu „Nemáte přece jen lepší srdce, než se o vás říká?“.

To je věta, po níž normální muž prchá a normální čtenář odloží knihu. V kině, znásobena naléhavostí špatných herců, zní ještě křiklavěji; až se člověk přistihne při hříšné myšlence, jestli by moderní hrdinka z románků pro služky tolik prahla po tajemství ložnice plné pout, bičů a důtek, kdyby ji vlastnil třeba obyčejný průvodčí.

A sotva do ní dvojice vstoupí, nad triumvirátem spisovatelky, scenáristky a režisérky se přidá ještě kacířštější pochybnost – feministky nechť prominou – zda by erotiku neměli točit raději muži se smyslem pro hravou rafinovanost nežli ženy s kuchyňskou důkladností.

Filmařsky je výsledek konvenční až běda, kýčovitě postavený i vyprávěný. Když ona předstírá rozechvění, nevěří se ani dešti, který ji zchladí; když on vypne svalstvo a praví – Měj se, zlato, kino řičí smíchy.

Teprve začátek

Sponzorské výrobky mají hody včetně dosud elitních značek; vůbec se tu okouzluje spíše luxusem než slastí, dívčino ach či och patří šatům, bytům, letadlům, autům. Erotické scény podbarvené tklivou hudbou se tváří jako pseudoumělecký klip: obsahuje siluety, pološero, zrcadlo, vzpínání, přivírání očí, kousání do rtů, vzdychání, sténání. Pravda, také trocha plácání a bičování, ale hlavně slzavé lkaní. Když hrdina tragickým hlasem naznačí, že jeho choutky souvisejí s „tvrdým dětstvím“, divák ztratí poslední šanci vytvořit si vztah k postavám, natož snad propadnout vlastnímu podprahovému vzrušení.

Padesát odstínů šedi

35 %

USA, 2015, 124 min

režie: Sam Taylor-Johnson

hrají: Jamie Dornan, Dakota Johnson, Jennifer Ehle, Rita Ora, Marcia Gay Harden, Eloise Mumford, Max Martini, Luke Grimes, Rachel Skarsten a další

Hraje se zkrátka obyčejná limonáda s rekvizitami ze sexshopu a s přidanou hodnotou nezamýšlené parodie. Právě za bezděčnou zábavu by snímek unesl i čtyřicetiprocentní známku, ovšem pět procent jde dolů ve finále, kde se potvrdí ty nejhorší obavy – že to je teprve začátek.

A protože knižní předloha tvoří trilogii a stává se módou rozpůlit závěrečný díl na dva samostatné filmy, svět má před sebou nejméně ještě stovku bezduchých odstínů.