Nevelkou stavbu se dvěma ozdobnými věžičkami dnes už nikdo nemůže přehlédnout. Vypadá skoro stejně jako před sto lety.
„Někdo sbírá auta, koupí si veterána a opravuje ho. Já si pořídil starou vodárnu, kterou dávám dohromady, aby to tu vypadalo hezky. Kdyby to byla holá kostka, jak se staví vodárny dnes, nechtěl bych ji ani zadarmo,“ říká osmašedesátiletý Jaroslav Kopecký. Žije v Mladých Bukách, ve Svobodě nad Úpou však dlouhé roky pracoval a zchátralou vodárnu velmi dobře znal.
 |
Odkoupit se mu ji podařilo před dvěma lety. Byla v dezolátním stavu a okolí připomínalo džungli. Od té doby pracoval na její záchraně. „Všude to bylo zarostlé, zeď rozbitá a věžičky vodárny rozpadlé. Díky tomu, v jakém byla stavu, si ji skoro nikdo nevšiml,“ vypráví.
V archivu vyhledal původní plány a dobové fotografie, z nichž vycházel. Nechal kompletně zrekonstruovat střechu, fasádu i betonovou zídku a doplnil izolace. Celý objekt natřel šedou barvou, nad plechové dveře umístil letopočet 1917, kdy byla přerušovací komora dokončena. Se stavebními pracemi, především zrestaurováním věžiček, pomohli zedníci, většinu ostatních prací dělal Jaroslav Kopecký sám.
Mám rád staré věci
Vedle schodiště vytvořil ve svahu záhon se skalníky. Před vstupní portál umístil lavičku, dva litinové uzávěry k šoupatům, starou vodní pumpu a rád by ještě doplnil hydrant, který v současnosti shání. Vyřazené uzávěry, původně propojené se šoupaty tyčemi, získal, když se modernizoval vodojem v Janských Lázních. Dvacet let je měl schované doma: „Mám rád staré věci. Líbilo se mi to a přišlo mi škoda je vyhodit. Asi to mám po dědovi, který celý život sbírat starožitnosti.“
Uvnitř vodárny, kde je dvoukomorová betonová podzemní jímka o objemu 20 tisíc litrů, zůstalo vše v původním stavu. Kromě šoupat, potrubí a další technologie, kterou vodohospodáři už dávno demontovali. Ze stropu dokonce visí i několik decimetrů dlouhé krápníky.
„Tudy voda natékala, tamhle byl koš, kudy zase odtékala. Tím se snižoval tlak v potrubí,“ vysvětluje Jaroslav Kopecký princip a ukazuje na jímku, oddělenou betonovou přepážkou ve tvaru kříže.
Podobně jako v podzemí je uvnitř stálá teplota. „Byl by to výborný sklípek. Na zkoušku jsem tam přes zimu dal brambory a fungovalo to perfektně. I když venku mrzlo, ve vodárně bylo maximálně pět stupňů nad nulou,“ poznamenává.
Záchrana neprohlášené památky
Rekonstrukce Jaroslavu Kopeckému trvala s přestávkami dva roky. Do nákupu vodárny, pozemků a oprav investoval řádově stovky tisíc korun. Za své úsilí nedávno získal krajskou Cenu Hereditas obligat v kategorii záchrana neprohlášené památky, která se uděluje za obnovu či restaurování státem nechráněného uměleckého díla nebo stavby, jež se nachází mimo území památkové rezervace nebo památkové zóny.
Pozemky kolem vodohospodářské stavby Jaroslav Kopecký pravidelně chodí sekat, a když je sucho, zalévá skalníky. Až vyrostou, červené plody vytvoří zajímavý kontrast k šedé fasádě. „Mám radost, že se to povedlo. Hlavně mě těší, že lidé, kteří chodí kolem, si vodárny všímají a zajímá je,“ dodává.
Komora na přerušení tlaku v potrubí ve Svobodě nad Úpou byla součástí vodovodu, který se stavěl v letech 1915 až 1917 z Rýchor do Trutnova. V 80. letech se komora přestala používat a začala chátrat, nová vznikla nedaleko odsud. Dvě obdobné vodohospodářské stavby a „vodní zámek“, které vznikly ve stejné době, jsou v nedalekém Vodovodním údolí v Horním Maršově.
