RECENZE: Vrah Zodiac zabíjí hlavně čas. Ale stylově

Kalifornie si svého záhadného sériového vraha zvaného Zodiac pěstuje stejně jako Londýn svého Jacka Rozparovače.

Obě legendy také opakovaně fascinují filmaře; ani nejnovější Zodiac zrozený dva roky po jiné verzi nemusí být poslední.

Do téhle rodiny se možná zapíše jako největší zabiják: času. Za což kromě úmorné délky může do jisté míry i fakt, že film sleduje skutečný, nikdy nevyřešený případ, takže se v závěru sotva dostaví ono příjemné uspokojení diváka detektivek - Aha, tak tohle byl vrah!

Kouřili všichni a všude
Přitom natočen je působivě, přesně podle pravidel retrokrimi. Režisér Fincher šarádu rozehraje v duchu svobodomyslného léta 1968 s dvojicí milenců na nočním parkovišti; pak ji zkoumá očima novinářů a policistů.

Zodiac

60 %

USA, 158 min.

režie David Fincher

hrají Jake Gyllenhaal, Mark Ruffalo, Robert Downey Jr., Brian Cox,

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 82 %

IMDb: 7.7

Prostředí novin patří k nejsilnějším stránkám vyprávění od porady šéfů, vesměs seriózních zkušených pánů, jíž tiše asistuje Jake Gyllenhaal coby dychtivý poskok-karikaturista, až k pádu reportérské hvězdy v podání Roberta Downeyho Jr., jenž výrazem místy připomíná Al Pacina.

A kolem nich kamera křísí Ameriku z dob, kdy ještě kouřili všichni všude a na některých policejních okrscích neměli fax. I skvělý, věcně civilní Mark Ruffalo coby vyšetřovatel má rysy „poldy ze staré školy“, parťáka inspektora Columba.

Nad zakódovaným vrahovým poselstvím se zase vybaví Šifra mistra Leonarda a nad jejím vyluštěním systém známý již z detektivní klasiky E. A. Poea, Zlatého skarabea. Vůbec postupně sílí pocit, že tohle všechno jsme už viděli.

Fincherovské strašení se sice párkrát dostaví, třeba ve scéně s taxikářem či osamělou matkou na dálnici, občas zazáří nečekaný nápad jako v karavanu s veverkami, ale jinak je Zodiac filmařsky nenápadnější než třeba režisérův slavný thriller Sedm. Kloní se spíše k tradičnímu profesnímu románu o zločinu a posedlosti detektiva-amatéra.

Z románové košatosti a oddanosti realitě však vyplývá, že se film stejně jako skutečný případ zoufale protahuje. Pátrání se vrací „po čtyřech letech“, v dalších kapitolách znovu po letech a opět po letech, přičemž se probírá prakticky totéž. Paradoxně pak stylová a navenek dokonalá práce vyústí v lehké zklamání, že nás ošidili, zdrželi a nedořekli, co slíbili.