Pornografii, či lascivní fotky si v mobilu otevře každé malé dítě na několik kliknutí. Nesledují je všechny malé děti a nemusí je sledovat pravidelně, ale umí si je snadno vyhledat a stačí i jedna zkušenost, aby to v malém člověku zanechalo doživotní sexuální trauma. Přesto dodnes chybí komplexní prevence a informovanost: sexuální výchova nemá na školách jednotnou koncepci a často je na vyučujících, co zrovna vypointují. Spoustě rodičům ani v rámci vyučovacích hodin nechybí…
Vaše semináře sexuální výchovy probíhají už ve školkách, proč je důležité začít tak brzy?
Jan Novotný: Řídíme se doporučením Světové zdravotnické organizace a v našem programu se o něj opíráme, protože vychází ze současného stavu poznání, jak se nám v průběhu života sexualita mění, jak se má o sexualitě s dětmi komunikovat, v jakém období probíhají jednotlivé vývojové fáze, které je třeba respektovat. Tato metodika hodně zdůrazňuje fakt, že od samého počátku se s dětmi probírají ta samá témata, jen pokaždé jiným jazykem, do různé hloubky.
Markéta Koppová: Náš program pro nejmenší se jmenuje Příběh těla, aneb co nám pohádky neřeknou, a je určen především předškolákům a dětem v první, druhé třídě. Tyto děti jsou tématice naprosto otevřené a jsou velmi zvídavé.
Někteří rodiče do určitého věku dítěte ovšem jeho sexualitu popírají: jako by ještě nebyla, nebo jakoby nebyla na pořadu dne. Setkali jste se s tím?
Markéta: Ano, ale já přitom vidím už na školkových dětech, jak nemají žádné zábrany nebo stud a jsou přirozeně zvědavé a zajímají se o to téma. Milují naše pomůcky. Sexuální tématiku jim podáváme přirozenou hravou formou pohádky, žádné konkrétnosti, nic dopodrobna. Jak už řekl Honza, ideální je s dětmi tato témata probírat od předškolního věku, jen rozlišovat, do jaké hloubky a jak konkrétně.
Nakolik obtížné je tak malým dětem mimo základní fyziologické informace vysvětlit něco tak abstraktního, jako jsou třeba naše hranice?
Jan: To je naprosto základní a v dnešní době navíc velmi aktuální téma. A v této fázi je to moc důležité. Nejmenším se snažíme předat vše tak, aby získali pozitivní vztah ke svému vlastnímu tělu, více si to tělo začali uvědomovat a více si začali právě uvědomovat to, že jejich tělo je jen jejich. V této fázi se učí komunikovat to, co se jim líbí, co se jim nelíbí, co je a není v pořádku, učí se vyjadřovat svoje pocity. Když se na to podíváme trochu kriticky, tak ne v každé domácí výchově k tomu mají možnost. V každém školkovém kolektivu se navíc musí přizpůsobit a ne všude mají možnost brečet a projevovat svoje emoce tak, jak by potřebovaly. Když se u některých dětí projeví sexualita i v tak raném věku a mají tendence zkoumat děti kolem nebo masturbovat. Jde o naprosto přirozené projevy, ovšem děti se potřebují naučit znát hranice akceptované okolím.
Jak se taková situace ve školkovém kolektivu řeší?
Markéta: Ne všude jsou na to učitelé připravení. Situace, které se na školách a školkách dějí a které tu popsal Honza, jsou právě tím momentem, kdy si učitelé často neví rady a kdy si nás na semináře pozvou. Často bývají tím spouštěčem. Z našeho pohledu je ideální, když programem projdou děti i dospělí, proto nabízíme i informativní online kurzy pro učitele a dospělé.
Jan: I školy nás nejčastěji oslovují právě v těchto situacích, kdy děti sdílí nějaké porno, posílají si nahé fotky, kdy dochází k nějakým sexuálním aktivitám a podobně. Ale bohužel to už je moment, kdy je pozdě. Často se nám také stává, že si nás objedná škola, protože paní učitelky řeší nějaký problém, kdy děti údajně „dělaly sex“, nebo něco podobného. Pak se nejspíš ukáže, že kolikrát jde o nevinou hru, kdy se ty děti navzájem prozkoumávají, objevují svá těla a je to pro ně přirozená součást vývoje. Jenže nikdo s nimi do té doby tuto tématiku hlouběji neprobral. Nikdo jim nevysvětlil, co má kde své hranice, co nepatří na veřejnost a že ke všemu je vždy potřeba souhlasu obou, že nic nesmí nikoho bolet a nic nesmí být nepříjemné. Většina těch problémů se těmito pravidly a větší informovaností přirozeně eliminuje...
Markéta: Přidám k tomu ještě pravidlo nikomu nic nikam nestrkat. A svou zkušenost: přednášeli jsme ve školce, kde byl velmi respektující přístup pedagogů, ale kde jeden chlapeček úporně masturboval a dokonce bral ruce holčičkám, a vedl je k tomu, aby se ho dotýkaly. Věřím, že může nastat taková situace, kdy už si s tím ty učitelky neví rady a tam je hodně důležité mluvit s dětmi o tom, zda se můžeme dotýkat svého těla, zda je k tomu nutné soukromí a zda je možné dotýkat se druhého bez souhlasu.
Dostali jste se někdy ve školkách do situace, že by proti vaší přednášce vystoupili rodiče, protože jim těch informací pro jejich dítě přišlo až moc?
Jan: To se děje překvapivě spíše ve školách, kdy už jde sexuální výchova do větší hloubky. Stalo se mi to u dětí třetí až páté třídy, kdy rodiče byli přesvědčení, že na informace, které jsme dětem předali, mají přece ještě dost času, že toto nepotřebují znát. Ti rodiče nevěděli, jakým způsobem s dětmi pracujeme, jaké informace jim předáváme a jakým jazykem s nimi mluvíme.
Jak se situace s odmítajícími rodiči řeší?
Jan: Někdy se stane, že zrovna ty děti, které by to nejvíce potřebovaly, do školy v den naší přednášky nepřijdou. Jednou jedna maminka řešila situaci ex post, kdy měla pocit, že jejich dítě přišlo domů s přílišným množstvím informací, což je vyděsilo. Na této konkrétní škole jsme proto dodatečně udělali seminář pro rodiče a pro učitele, kde jsme vše komunikovali a naše postupy rozebírali. Danou maminku to docela uklidnilo, i když si stále trvala na svém. A to i přesto, že se jednalo o třetí třídu, kde ti kluci běžně sledovali pornografii, dokonce se předháněli v tom, kdo zná nejbizarnější kategorie porna, a měli neuvěřitelné množství informací. Přesto maminka zůstala přesvědčená o tom, že je ještě příliš brzo na to, aby děti věděly, že existuje kondom, jak se používá a k čemu slouží.
To je docela bizarní situace…
Markéta: Já vnímám, že v naší společnosti stále přetrvává představa, že když budeme mluvit s dětmi o sexu nebo o sexualitě, tak je tím k něčemu navádíme. Ale výsledky výzkumů naopak ukazují, že větší informovanost vede k tomu, že se děti chovají bezpečněji a nemají potřebu odtajněné a odtabuizované někde inkognito objevovat.
Čtyřicet procent osmáků a deváťáků má pornografii jako hlavní zdroj informací. Přitom výsledky různých anket ukazují, že lidem se dostatečného vzdělání ohledně sexuality nedostalo. Není čas to změnit?
Jan: To je zkrátka realita, kterou spousta rodičů nechce vidět. Ale přitom díky telefonům je porno velmi snadno dostupné na pár kliknutí i pro malé děti. Není to tak, že by všechny malé děti sledovaly porno. Ale ty, které chtějí, si tu cestu velmi snadno najdou. A jsou třídy, kde tato problematika frčí, protože přece chtějí být in.
Markéta: Ukazuje se, že to není tak, že by malé děti sledovaly porno pravidelně, ale vidí je třeba jen ze zvědavosti. Nicméně už jen to, že ten šokující a naprosto nečekaný obsah uvidí, jim zůstane v paměti. A někoho i jedno takové zhlédnutí může velmi poškodit. Zvlášť, když není na nic takového připravený. Dítě se může zcela zavřít a přestat komunikovat. Jedna maminka mi nedávno popisovala, že když chtěla po svém synovi vědět, co tedy viděl, dostal půlhodinový záchvat pláče a než se vůbec něco dozvěděla, trvalo velmi dlouho jej uklidnit. Zkrátka jej to vyděsilo, je to traumatizující.
Jak se váš program mění na základních školách?
Zdravý přístup k sexualitě
|
Jan: Pro děti zhruba od třetí do sedmé třídy máme semináře Od dívky k ženě a Od chlapce k muži. Hlavním cílem tohoto programu je připravit je na to, co je čeká v období puberty, jaké tělesné a psychické změny mohou očekávat v rámci dospívání. U kluků přednáší mužský lektor, u holek je ženská lektorka. Tady už je moc důležité třídu rozdělit na holky a kluky. Zvlášť v dnešní době, kdy dívky vyspívají mnohem dříve a kdy už se v této tématice v rámci třídy s chlapci nepotkávají. Také už probíráme dost intimní témata a děti se v kolektivu stejného genderu cítí komfortněji, jsou výrazněji otevřenější.
Jaké dotazy vám děti v tomto věku nejčastěji pokládají?
Markéta: U dívek je stěžejní téma menstruace. Je tam mnoho různých otázek, dnes mě třeba holky překvapily, protože ve čtvrté a páté třídě měly takové znalosti, že se ptaly, zda ženy mají erekci. Šlo znát, že jde o soukromou malou školu s rodinným prostředím, kde jsou děti otevřenější a kde jsou zvyklé na diskuzi. Na veřejných klasických školách se mi stává, že tam sedí dvacet holek, které zarytě mlčí. To se je pak snažím rozpovídat třeba prostřednictvím kladení otázek papírky, nebo prací ve skupince.
Jan: Velmi to záleží na kolektivu, na konkrétní třídě. K důležitým tématům patří tělesné změny u mužů i u žen, protože to kluky zajímá. Hodně nosným tématem u těchto věkových skupin je porno, protože kluci je aktivněji vyhledávají. Někteří kluci se ptají i na to, jak se naučit mít sex a jak se to dělá. Velkým předělem je sedmá třída, kdy už jsou kluci hodně divocí. Natolik se stydí a nedokážou to téma přijmout, že se snaží svůj stud zamaskovat a ze třídy vysublimovat, případně zlehčovat to a dělat si legraci. Mnohem snazší je proto tato témata otevírat ve čtvrté páté třídě, kde jsou děti ještě přirozenější a otevřenější o tomto komunikovat. To je radost s nimi pracovat.
Takže určitě platí to téma otevřít dříve a vracet se k němu průběžně?
Markéta: Ano, především řešit to průběžně a kontinuálně. Dalším velkým omylem rodičů totiž je, že „až nastane ten správný čas, tak si sedneme a já ti všechno pěkně povím“. Jenže až si holka přivede domů kluka, to už je pozdě, to už rodiče se sexuální osvětou nikdo poslouchat nebude. Určitě je lepší to nadávkovat a pouštět do světa postupně.
Navazujete na semináře v rámci základní školy ještě nějakým dalším programem?
Jan: Ano, a to je právě má nejoblíbenější část. Jmenuje se Intimita v dospívání a zde se soustředíme daleko více na naše vztahy, na emoce a na všechno to, co se sexualitou souvisí. Děti v této fázi vývoje najednou zjišťují, jak jsou ty světy rozdílné a jak těžké je najít ten soulad. Najednou zjišťují, že kluci některé situace vnímají naprosto opačně než holky. Tento seminář je naší vlajkovou lodí, kterou si užíváme. Taky trvá čtyři vyučovací hodiny.
Jak se s časem mění děti a jejich nahlížení na sexualitu?
Jan: Určitě se mnohem více řeší otázky jako gender, sexuální sebeurčení, homosexualita, LGBT problematika. Děti mají mnohem více informací než dříve, nasávají informace ze všech možných zdrojů a toto jsou témata, která je nějakým způsobem zajímají. Přirozenou součástí dospívání totiž je hledání vlastní identity a může se stát, že někdo, kdo není transgender osoba, si po jistý čas může tuto alternativu zkoušet, osahávat. Jiní toto téma zase zcela odmítají, protože z rodin o něm mají už dopředu určité předsudky... Určitě ale není řešením vyhýbat se těmto dotazům, protože děti to potřebují s dospělým probrat. Jsou to témata, která v nich rezonují.
Markéta: S tímto právě velmi souvisí sebeláska a vlastní uvědomění si svého těla. Ve vztahu k vlastnímu tělu hrají obrovskou roli rodiče, protože děti se učí nápodobou a zde získávají první zkušenosti. Malé děti absolutně nemají problém se svým tělem, ale ve chvíli, kdy tělo začíná dospívat a proměňovat se, tak je člověk přestane přijímat a vnímat takové, jaké je. Vidí je skrze filtr, jaké by mělo být. Do toho nás navíc masírují média a dávají nám vzory dokonalých postav. Aby mohly přijít otázky, které tady nastínil Honza, měl by mít mladý člověk velmi dobře ukotvený vztah se svým vlastním tělem, mít je rád a pečovat o ně. Pak mnohem méně dochází k extrémům v hledání identit a nových rolí.
A jsme zase u kontinuity. Takže dvě hodiny v rámci semináře asi stačit nebudou?
Jan: Naše tělo se celý život nějakým způsobem vyvíjí a naše sexualita roste, dozrává a taky se mění. Myslet si, že si tam někde střihneme dvě hodiny sexuální výchovy a jsme vybavení informacemi na celý život, je obrovský omyl. Já se dodnes setkávám s dospělými lidmi, kteří se hledají a kteří se učí, jak mít větší požitek ze sexu, jak popustit uzdu emocím, mít silnější prožitky. Je dobré tedy přijmout to, že je v pořádku se o sexualitě učit celý život.
Jak by tedy podle vás měla vypadat ideální sexuální výchova na školách?
Markéta: Dříve jsme často pozorovali, že když už na školách nějaká sexuální výchova probíhá, zabývá se především ochranou před pohlavními nemocemi nebo před otěhotněním, v biologii se probírá rozmnožovací soustava. Začíná se objevovat prevence před zneužíváním: sexualita je podávána jako něco nebezpečného. Moc pozitivního v tom nezazní, přitom je to takový mocný nástroj... Je to škoda. Výchova ke zdraví a občanská výchova je až na druhém stupni, v přírodopise se děti nejdříve učí kamínky a neviditelné organismy, žahavce a ploštěnky, ale o vlastním lidském těle až mnohem později... Za mne by měla být sexuální výchova samostatným předmětem
Jan: Ideální podle mého je se k tématům pravidelně vracet, jen je předávat jinou formou, v jiné hloubce, konkrétněji, ať je co navazovat.
Sexuoložka: Šestileté děti sledující porno nás v průzkumu překvapily |
A asi také záleží na tom, kdo toto téma dětem ve školách servírují…
Jan: Stoprocentně. Jednak to mohou být učitelé, kterým to samotným moc přes ústa nejde a snaží se v rámci tématu dotknout jen toho nejnutnějšího a jít rychle dál. Jednak jsou témata, která jsou pro některé tabu, o kterých mají někteří problém mluvit. Už vyslovit nahlas slovo sex, penis nebo vulva může být pro některé výzva. Ale i dětem může být příjemnější, když o této tématice komunikují s někým cizím, kdo po semináři odejde. V podstatě se tak dostanou do určitého anonymního prostoru vůči dospělým, takže trochu lépe přijímají informace, ale hlavně mají mnohem větší tendence se otevřít.
Markéta: Pro ty učitele, kteří potkávají žáky denně ve škole, nemusí být vůbec jednoduché mluvit o tématech jako je vzrušení či intimita. Samozřejmě jsou ale učitelé, kteří toto téma umí předat, jsou si v tématu jistí, to je třeba říct.
V legislativním řízení je nyní změna konceptu sexuální výchovy na školách. Jak by podle vás měl ten koncept vypadat?
Jan: Opravdu si myslím, že všechny informace tu dnes jsou a znovu odkážu na doporučení WHO, které má asi jen dvacet stran a ve kterém je podle mého vše. Je to stručný jasný text s doporučením pro jednotlivé věkové skupiny. Je tam doporučení, jakým způsobem jim to předávat. Jsou tam cíle, co by měly vědět a znát. Kdyby neměli úředníci udělat nic jiného, než to okopírovat a implementovat do metodiky, je to tak ok.
