Příběh Ivany Konečně žiju naplno
Ještě donedávna jsem sedávala v práci do sedmi nebo osmi večer. Byla jsem regulérní workoholik, který si v sobě hýčkal představu, že bez něj by to všechno v kanceláři spadlo. Ale kdepak. Šéf jen využíval mého osamělého způsobu života (momentálně bez partnera) a delegoval na mě všechny své povinnosti.
V jednu dobu jsem za něj už dělala celou agendu a on si jenom chodil po kafíčkách a domlouval další kšefty… Všechno mě štvalo a vytáčelo. Pak stačilo jít na vyšetření prsou a celý můj život se obrátil vzhůru nohama. Našli mi podezřelou bulku v levém ňadru, z níž se vyklubal zhoubný nádor.
Rakovina! Najednou se mi můj dosavadní svět zhroutil jako domeček z karet. „Jak teď budu žít? Vždyť mi smrt dýchá na krk,“ zoufala jsem si: „Copak já vím, jak dlouho budu naživu? Co když tu zítra už nebudu…“ První dny jsem zažívala paniku. Vzápětí ji vystřídalo zoufalství a pocity bezbřehé melancholie.
Připadalo mi, že mám uvnitř sebe tikající bombu a nikdo neví, kdy vybuchne. Teď? Za týden nebo za rok? Doktoři mi naordinovali chemoterapii. Byla to pro mě naděje na přežití, které jsem se držela zuby nehty. Musela jsem překonat strašné nevolnosti, slabost a deprese, ale i to, že jsem jako žena přišla o všechny vlasy a obočí.
Hana onemocněla rakovinou prsu. Že by to dopadlo špatně, si nepřipouštěla |
Za těch pár měsíců se celý můj život změnil k nepoznání. Říká se, že když se člověk dotkne úplného dna, přijde pomoc shůry a úleva. I mně se to stalo. Po dnech zoufalství. Po bojích se svou důstojností a strachem ze smrti se ze mě stal pokorný člověk. Naučila jsem se přijímat věci tak, jak jsou.
A každý další den se pro mě najednou stal vzácným časem se spoustou zážitků. Dřív jsem všechno pěkné odkládala až na „potom“, ale díky nemoci jsem zjistila, že musím žít tady a teď. Nečekat na někdy, abych si něco užila.
Před časem jsem si ve slevě koupila krásné krajkové prádlo. Uložila jsem si ho do skříně s tím, že počkám, až někdy bude příležitost si ho obléct. Teď už to tak nedělám. Krajky jsou krásné a nemusí čekat na slavnostní chvíli. Oblékla jsem si je hned. Padly jako ulité a dodaly chybějící sebevědomí.
Nemoc mě vrátila k sobě a naučila mě vážit si času, který mám. Skončila jsem s workoholismem a pracuji jen natolik, abych si zasloužila svůj běžný plat. Už neřeším zbytečné žabomyší války a maličkosti.
Dříve mě dokázala vytočit spousta různých věcí. Trápila jsem se tím, co si o mně kdo pomyslí. Rozčilovala mě lidská neslušnost, vyčůranost, faleš... Teď už se tím nezabývám. Nedělám z komára velblouda. Nerozčiluju se. Můj život visí na vlásku a já si ho chci pořádně užít.
Ivana
Co by měla Ivana dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
