Příběh Ivany Konečně žiju naplno
Ještě donedávna jsem sedávala v práci do sedmi nebo osmi večer. Byla jsem regulérní workoholik, který si v sobě hýčkal představu, že bez něj by to všechno v kanceláři spadlo. Ale kdepak. Šéf jen využíval mého osamělého způsobu života (momentálně bez partnera) a delegoval na mě všechny své povinnosti.
V jednu dobu jsem za něj už dělala celou agendu a on si jenom chodil po kafíčkách a domlouval další kšefty… Všechno mě štvalo a vytáčelo. Pak stačilo jít na vyšetření prsou a celý můj život se obrátil vzhůru nohama. Našli mi podezřelou bulku v levém ňadru, z níž se vyklubal zhoubný nádor.
Rakovina! Najednou se mi můj dosavadní svět zhroutil jako domeček z karet. „Jak teď budu žít? Vždyť mi smrt dýchá na krk,“ zoufala jsem si: „Copak já vím, jak dlouho budu naživu? Co když tu zítra už nebudu…“ První dny jsem zažívala paniku. Vzápětí ji vystřídalo zoufalství a pocity bezbřehé melancholie.
Připadalo mi, že mám uvnitř sebe tikající bombu a nikdo neví, kdy vybuchne. Teď? Za týden nebo za rok? Doktoři mi naordinovali chemoterapii. Byla to pro mě naděje na přežití, které jsem se držela zuby nehty. Musela jsem překonat strašné nevolnosti, slabost a deprese, ale i to, že jsem jako žena přišla o všechny vlasy a obočí.
Hana onemocněla rakovinou prsu. Že by to dopadlo špatně, si nepřipouštěla |
Za těch pár měsíců se celý můj život změnil k nepoznání. Říká se, že když se člověk dotkne úplného dna, přijde pomoc shůry a úleva. I mně se to stalo. Po dnech zoufalství. Po bojích se svou důstojností a strachem ze smrti se ze mě stal pokorný člověk. Naučila jsem se přijímat věci tak, jak jsou.
A každý další den se pro mě najednou stal vzácným časem se spoustou zážitků. Dřív jsem všechno pěkné odkládala až na „potom“, ale díky nemoci jsem zjistila, že musím žít tady a teď. Nečekat na někdy, abych si něco užila.
Před časem jsem si ve slevě koupila krásné krajkové prádlo. Uložila jsem si ho do skříně s tím, že počkám, až někdy bude příležitost si ho obléct. Teď už to tak nedělám. Krajky jsou krásné a nemusí čekat na slavnostní chvíli. Oblékla jsem si je hned. Padly jako ulité a dodaly chybějící sebevědomí.
Nemoc mě vrátila k sobě a naučila mě vážit si času, který mám. Skončila jsem s workoholismem a pracuji jen natolik, abych si zasloužila svůj běžný plat. Už neřeším zbytečné žabomyší války a maličkosti.
Dříve mě dokázala vytočit spousta různých věcí. Trápila jsem se tím, co si o mně kdo pomyslí. Rozčilovala mě lidská neslušnost, vyčůranost, faleš... Teď už se tím nezabývám. Nedělám z komára velblouda. Nerozčiluju se. Můj život visí na vlásku a já si ho chci pořádně užít.
Ivana
Co by měla Ivana dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Jak rozčilování se a řešení malicherností ovlivňuje život Boženy. Dočtete se na další straně.
Příběh Boženy Vybuchuju jako sopka
Vraceli jsme se manželem z velkého nákupu a na místě, kde máme vyhrazené parkování, bylo cizí auto. „No, to si snad někdo dělá srandu?“ vybuchla jsem. Manžel vyběhl ven, aby zjistil, jestli náhodou není za sklem nějaký vzkaz nebo telefon, ale kde nic tu nic. Zaparkovali jsme zhruba o sto metrů dál a veškerý nákup včetně lahví s vodou dotáhli až domů.
Co lidi nejvíce „nadzvedne ze židle“?Rozčilování není k ničemu. Vysává energii a oslabuje nervy i srdce. Jenže někdy si člověk nepomůže a prostě musí vybuchnout... Jaké důvody (ne)spravedlivého hněvu jsou nejčastější? ✓ Pocit nespravedlnosti: Život nebývá vždycky fér a každý z nás má občas dojem, že se mu neprávem křivdí, a musí se zkrátka za sebe či za druhé postavit. ✓ Ponížení: Nikdo nemá rád, když z něj ostatní dělají blbce. Ať je to nevhodnou slovní poznámkou, nedostatečným finančním ohodnocením v práci nebo třeba pomluvami. ✓ Lež: Sice má krátké nohy, ale dokáže napáchat spoustu škod, hlavně v partnerských, přátelských či pracovních vztazích. Bohužel se velmi těžko dokazuje, že se jedná o smyšlenku nebo omyl. ✓ Pomluvy: Lidé rádi pomlouvají, protože si tak dokazují svou zajímavost, ale i fakt, že jejich život není až tak zlý. Tahle šeptanda může uškodit člověku na dobré pověsti a pak se cítí velmi špatně. Pomluvy jsou jako voda v rozbouřené řece, šíří se rychle a nedají se zastavit. Nezbývá než se obrnit trpělivostí a vlastním sebevědomím a hájit svou pravdu i čest. |
Když jsem si konečně sedla do křesla, byla jsem splavená jak Zátopek po uběhnutí světového rekordu. Po očku jsem přesto pozorovala cvrkot venku. Nemohla jsem se totiž dočkat, až přijde majitel oranžového Fiatu, abych mu tu jeho opovážlivost pěkně vytmavila…
Co si o sobě myslí? Že si může zaparkovat, kde se mu zlíbí? My tu máme se sousedy rozdělená parkovací místa a to naše jsme s manželem nedávno hezky posekali a vysypali kamením. A určitě ne proto, aby si z toho nějaký cizák udělal neplacené parkoviště!
Manžel uvařil dva „turky“ a oba jsme si sedli v obýváku na gauč. Televize běžela, ale já nemohla odtrhnout oči od okna. Na plácku před domem se producírovala nějaká rodina s kočárkem. Sem tam někdo proběhl na bruslích nebo na koloběžce. Bydlet u velkého městského parku je vážně nevýhoda. Provoz je tu leckdy jako na Václaváku a lidé si pletou naši ulici s rekreačním areálem.
Jedni tu parkují, jiní si z našeho chodníku dělají velké hřiště. Kolikrát se stalo, že těm dětem někam ulítl balón nebo spadlo odrážedlo. A to bylo pak povyku. Kdo to ale má tady poslouchat? Ať si s těmi batolaty chodí třeba na koupaliště a neobtěžují normální lidi, kteří si chtějí doma trochu odpočinout.
Ha! Na ulici se objevil majitel Fiatu s nějakou ženskou. Natáhla jsem rychle venkovní pantofle a už se řítila dolů. „Co blázníš?“ houkl na mě překvapeně manžel od televize. „Jsou tam! Ty s tím Fiatem. Pojď taky!“ zlanařila jsem ho. „Prosím tě, nech to být,“ krotil mě.
Já už ale byla v ráži. V hlavě jsem si sumírovala, jak to těm dvěma mlaďochům vytmavím. Copak se parkuje na místě, které patří někomu jinému? „Kdo vám dal právo tady parkovat?“ udeřila jsem hned bez pozdravu. „Co je?“ koulel na mě oči mlaďoch. „Tohle je, mladíku, naše parkovací místo!“ zahřměla jsem. „Vždyť je to na ulici a ta patří všem. Nebo je to váš pozemek?“ otázal se kolonista našeho místa.
„Ne, není, ale jako by byl. My si ten plácek pokosili, vysypali kamením, takže je NÁŠ,“ zuřila jsem na nevychovance. Jenže ten jen krčil rameny. Že prý tam nemám žádnou ceduli, tak ať neotravuju. Takové chování bych si vyprosila! A navíc od nějakého floutka. Čekala jsem, že se mi omluví, ale on si jen poklepal na čelo, že přeháním, a beze slova odjel.
Celé kauze nasadil korunu můj muž, který podotkl, že se zase tolik nestalo… A už utíkal zpátky nahoru, aby se mohl dívat na televizi. Když jsem uraženě pobrekávala, prohlásil, že jen zbytečně dělám z komára velblouda. Já si to ale nemyslím.
Člověk se musí umět ozvat, jinak by ho ostatní „sežrali“. Být s každým kamarád prostě nejde. Když mi příště někdo zaparkuje na mém místě, opíšu si číslo a nechám ho odtáhnout. Komár nekomár, velbloud nevelbloud!
Božena
Co by měla Božena dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
