Na počátek vztahu s přítelem nejsem nijak pyšná. Poznali jsme se v baru, kde jsme skončily s kamarádkami, z nichž se jedna loučila se svobodou. Shodou náhod i on tam byl s kamarády za stejným účelem, také zapíjeli svobodu jednoho z nich.
Naše dvě společnosti pak popíjely spolu a my dva si padli do oka. Jak jsem to v životě neudělala, tak závěr našeho tahu byl u něj v posteli. Ani jsem o něm vlastně nic nevěděla a už jsme spolu měli sex. Znala jsem jen jeho křestní jméno a že je o dva roky starší, mně bylo šestadvacet.
Náš vztah začal sexem
Rozpačité pohledy, žaludek jako na vodě, mlhavé vzpomínky na strávenou noc, tak bych shrnula situaci, když jsem se dopoledne u něj v bytě probrala. Moje první myšlenka byla vypadnout, ale on mě zadržel, že by se se mnou ještě chtěl vidět. Styděla jsem se, ale kontakt na sebe jsem mu dala. Za dva dny zavolal, setkali jsme se a brzy se z nás stal pár.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Asi po dvou měsících jsme spolu začali bydlet, jak on, tak já jsme bydleli v pronájmech a nač platit dva nájmy, když nám stačí jeden byt, stejně jsme byli pořád spolu, ať už u něj, nebo u mě. Navíc jsme nikdy nepatřili mezi ty, kteří nevědí, co s penězi.
Já pracuji v jednom velkém hypermarketu jako pokladní a přítel měl každou chvíli jinou práci. Klapalo nám to, rozuměli jsme si, ale byli jsme spolu krátce a byli jsme zamilovaní.
Uplynulo půl roku a já zjistila, že jsem těhotná. Antikoncepci jsem nebrala ze zdravotních důvodů, používali jsme ochranu nebo si přítel „dával pozor“. Ale neuhlídali jsme to.
Po dítěti jsem netoužila
Neměla jsem radost, když jsem to zjistila. Neříkám, že bych děti nikdy mít nechtěla, ale tehdy jsem se na to prostě ještě necítila. Znali jsme se tak krátce, nic jsme neměli a mít do toho všeho dítě…
Uvažovala jsem o interrupci, dokonce jsem přemýšlela i o tom, že o těhotenství příteli ani neřeknu. Byla to však jen chvilková myšlenka, všechno jsem mu hned večer řekla, taky to, že mít dítě ještě nechci.
On mě ovšem překvapil. Přesvědčoval mě, že by to byl hřích zbavit se dítěte, že bychom toho jednou oba litovali a že se spolu dokážeme o dítě postarat, vždyť je to plod naší lásky.
Příběh Marty: Otěhotněla jsem, ale dítě teď nechci kvůli kariéře |
Tak jsem byla těhotná, nosila v sobě dítě a postupně ho začala milovat a těšit se na něj. Jenže jak mi rostlo břicho a často mi nebylo dobře, takže jsem byla ráda, že si po práci mohu doma sednout, dát nohy na stůl a odpočívat, vznikaly problémy.
Začala se projevovat přítelova povaha. On je takový nestálý, roztěkaný, věčně v pohybu, u ničeho nevydrží, což se projevovalo třeba v práci. Žádnou si nikdy dlouho neudržel nebo doma nedokázal chvíli takzvaně sedět na zadku.
Když jsem nemohla, tedy spíše nechtěla nikam chodit, tak šel sám. Ani nemusel jít do hospody za kamarády, to nebylo hlavním cílem jeho mizení z domu. Prostě doma nevydržel a šel. A kolikrát se stalo, že přišel až za dva dny. Byla jsem strachy bez sebe, ale on mě pak uklidňoval, že se o něj nemusím bát. A tak to šlo pořád dokola. Během mého těhotenství zmizel několikrát a pokaždé se vrátil. Zmeškal i můj porod, a to se na narození syna tak těšil.
Měla jsem a mám ho pořád ráda, a časem jsem už ani nepátrala po tom, kam odešel, kde byl. Moje máma mi říkala, že by se nedivila, kdyby měl jinou ženskou a pendloval mezi mnou a jí.
Objeví se a zmizí
Synovi je už pět let. Vychovávám ho prakticky sama. Ty první měsíce a rok dva nebyly vůbec jednoduché, kdyby nebylo mé matky, nevím, jak bych to zvládala. Přítel mi občas dal nějaké peníze, měla jsem mateřskou a rodičák, pomohli mi naši a taky jsem se brzy vrátila do práce, mamka malého hlídala.
Teď už syn chodí do školky, naštěstí není moc často nemocný, takže to spolu zvládáme. Ale co je nejhorší, jsou jeho otázky. Nejde mu do hlavy, proč je táta chvíli s námi a pak najednou na dlouho zmizí, někdy se objeví po týdnu, někdy po měsíci. Nikdy nevím, kdy zase vejde do dveří. Přijde, přinese nějaké peníze, malému hračku.
Je zvláštní ten náš vztah, já jsem už otupělá, neptám se, když se objeví, kde vlastně celou dobu byl. Jsem ráda, že je s námi, tedy hlavně kvůli synovi, protože tátu miluje a vlastně i on jeho. Já bych se bez něj asi už obešla, ale synovi to nechci udělat.
Příběh Kláry: Přítel dá víc na svou mámu než na mě |
Je docela možné, že má někde další rodinu, dítě nebo děti, já to vlastně ani nechci vědět. Ale takhle už dál žít nemůžu. Vždyť jsem ještě celkem mladá, docela hezká, mohla bych si najít jiného muže a žít normální život s normálními starostmi.
Navíc mě štve i to, že všechno táhnu sama, přítel mi sice sem tam nějakou tu korunu dá, ale rozhodně to nepokryje ani zlomek výdajů, co platím já. Vážně uvažuji, že požádám soud, aby mu vyměřil alimenty, pokud se bude bránit mi sám pravidelně dostatečnou částkou přispívat.
Lucie
Názor psycholožky čtěte na další straně.
