Někdy mám pocit, že mám smůlu na partnery. Jenže jak na počátku poznat, jak se vztah dvou lidí bude dál vyvíjet, jestli se k sobě hodí, nebo ne. A když se zamilujete, tak na to kolikrát přijdete pozdě. Je mi skoro třicet a v životě jsem už pár vztahů měla. Většinou se jednalo jen o několikaměsíční záležitosti, kdy jsme celkem brzy zjistili, že jsme každý jinde. Za vážnější tak mohu považovat jen dva, ten minulý a současný.
S bývalým přítelem jsem byla tři roky. První rok byl takzvaně zalitý sluncem, jeden bez druhého jsme nedali ani ránu, ve druhém roce už to začalo skřípat a v tom třetím málem došlo na rvačky. Nedokázali jsme se na ničem shodnout, vždy muselo být po jeho, zpočátku mi to nevadilo, ale pak přišla pověstná kapka, kdy pohár přetekl, tak jsem to raději ukončila. Dlouho jsem se nemohla z nevydařeného vztahu vzpamatovat, poznamenal mě víc, než bych dokázala připustit.
Matka a syn
Uplynul pomalu rok, byla jsem bez chlapa, když jsem na školení potkala Petra, o tři roky staršího, než jsem já. Padli jsme si oba do oka, vyměnili si kontakty a když pak po týdnu zavolal, souhlasila jsem se schůzkou. Rozuměli jsme si, postupně jsme zjišťovali, že máme na hodně věcí stejný názor. Oceňovala jsem jeho klidnou, mírnou povahu, byl pravým opakem mého posledního přítele. Pochopitelně jsem mu vyprávěla o svém životě, stejně tak on mně. Byl už jednou ženatý, skoro tři roky, ale důvod rozvodu jsem se dozvěděla mnohem později. Bylo to kvůli jeho matce. Možná, kdyby mi to řekl mnohem dřív, asi bych zpozorněla. I když kdoví…
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Petr mi vyprávěl i o své matce, od svých pěti let, kdy se jeho táta zabil na motorce, vyrůstal jen s ní. Ona se už nikdy neprovdala, ani neměla žádný vztah. Byli jen oni dva, matka a syn. Je jasné, že na něm hodně visela, ale když jsem ji poznala, přišla mi naprosto v pohodě. Byla milá, neustále se usmívala, tvrdila, jak je šťastná, že její Péťa už není sám. Když to zkrátím a shrnu svůj první dojem z ní – líbila se mi. Měla jsem z ní pocit, že i já se jí líbím. Ostatně Petr mi to i řekl, že se v tomto směru matka vyjádřila.
Já vlastně byla ráda, že jsem s Petrem získala další milou osobu. Se svou matkou jsem nevycházela a už delší dobu jsme se ani nestýkaly. Ona se po rozvodu, kdy mně bylo sotva šestnáct, znovu provdala a vyloženě dávala přednost svému muži a svým dalším dvěma dětem. Po maturitě jsem od nich odešla, a když jsem po čase zjistila, že do rodiny nepatřím, prý jí až moc připomínám svého otce, přerušila jsem s nimi kontakt. Vlastně kromě pár kamarádů jsem taky nikoho neměla, táta před pár lety zemřel a z obou stran prarodiče jsem ani nepoznala.
Neustálé připomínky
Petr žil sám v malém bytě, který mu po rozvodu zůstal. Já žila v podnájmu, takže bylo otázkou času, kdy se k němu přestěhuju. Jeho matka nás hodně navštěvovala, zároveň vyžadovala, abychom každou neděli k ní přišli na oběd.
Jak byla zpočátku milá a usměvavá, tak postupně začala s různými kritikami vůči mně. Týkaly a týkají se všeho možného, třeba že bych měla častěji povlíkat, nebo že Péťa má rád teplé večeře, že moc větrám, příště, že máme doma přetopeno, nebo že bych neměla chodit tak často s kamarádkami na víno, že se to nesluší, prostě „do krámu“ se jí hodí cokoliv.
Vždycky tu svou výtku doprovodí milým úsměvem a slovy: Klárinko, nechci ti do toho mluvit, ale myslím, že bys měla…, nebo: není vhodné, abys… Trpěla jsem to a zpočátku jí to i odkývala, myslela jsem si své, říkala jsem si, ať si mluví, když jí to dělá dobře.
Příběh Lenky: Moje matka má milence a já jsem v šoku z toho, kdo to je |
Zpochybnila otcovství svého syna
Ovšem stokrát nic umořilo osla, její připomínky se násobí a já jí mám čím dál víc plné zuby. Petr byl často u toho a nikdy nic neřekl, vždy se jen na maminku usmíval, maximálně řekl, ale mami, mně nevadí, že si Klára občas někam vyrazí, já jdu taky s kamarády na pivo, nebo: Klára je někdy v práci dlouho a mně nevadí, že si jen namažu chleba k večeři. Většinu času ale mlčí a když jsem si mu postupně už začala stěžovat, že mě ty její připomínky a výtky ničí, tak mi řekl, že to přeci nic není, že určitě nejsem jako jeho první žena, která se hned urazila, s maminkou nemluvila, a nakonec od něj odešla. Jak já jí už teď rozumím.
Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít. Otěhotněla jsem. Byla jsem šťastná jak blecha, Petr měl také velkou radost. Když jsme to oznámili mamince i s tím, že bychom se rádi ještě před porodem vzali, prohlásila směrem k Petrovi, že by na jeho místě nespěchala, ať si raději počká, až se dítě narodí a nechá si udělat test otcovství, aby si na krk neuvázal cizí dítě, po svatbě by se to prý těžko prokazovalo.
To byla pro mě poslední kapka. Sebrala jsem se a odešla, čekala jsem, že Petr okamžitě vystartuje za mnou, ale bohužel. Když pak přišel domů, nechtěl se se mnou o tom vůbec bavit. Už týden kolem sebe chodíme beze slova, já jsem uražená, co je jemu, nevím a asi to už ani nechci vědět.
Klára
Názor psycholožky čtěte na další straně.
