Jmenuji se Lída, jsem vdaná a s manželem jsme vychovali syna a dceru. Brali jsme se před necelými třiceti lety, syn se narodil krátce po naší svatbě, dcera osm let po něm. S manželem již žijeme sami, syn odešel krátce po dvacátých narozeninách, dcera před rokem.
Obě děti jsou dost samostatné a ani u jednoho jsem nepodlehla lítosti, že je „ztrácím“, že bez nich bude doma smutno. Naopak. Byla jsem na ně pyšná, že se nedrží mojí sukně a jdou si za svým.
S manželem jsme se těšili, jak už budeme mít čas jen sami na sebe a na naše koníčky. V týdnu jsme dost zaneprázdnění, oba jsme tak trochu workholici, svou práci máme rádi, ale také jsme si vždy uměli užít volné dny a společně prožitý čas. Rozumíme si i po tolika letech manželství, jsme naladění na stejnou vlnu.
Nějakou dobu nám to v tomto směru vycházelo, o víkendech jsme podnikali výlety, dovolené jsme trávili na místech, která jsme vždy chtěli poznat. Našla jsem si i čas na sebe, chodila jsem cvičit a s kamarádkou do divadel, kam manžela bohužel nedostanu.
Syn se oženil a stal se otcem
Syn nějakou dobu žil a pracoval mimo naše město, kamarád ze školy mu nabídl práci v otcově firmě a syna nabídka zaujala. Tam se i seznámil se snachou. Nějakou dobu spolu chodili, pak si našli pronájem. Poté snacha otěhotněla, narodil se jim syn a po pár měsících se i vzali.
Občas jsme za nimi s manželem zajeli, hlavně se potěšit s vnoučkem. Snachu jsme si oblíbili hned od prvních okamžiků, padla nám do oka, je milá, má krásný úsměv, člověk se vedle ní cítí příjemně.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ovšem v jejich pronajatém bytě jsme se příjemně vůbec necítili. Jednak byt nutně potřeboval rekonstrukci, ale co mě při každé návštěvě zaráželo nejvíc, byl neskutečný chaos a nepořádek.
Časem jsem zjistila, že snacha si neumí nic zorganizovat, nemá přehled, co jí dochází třeba v potravinách, jestli má dostatek plen pro dítě, často se jí stávalo, že najednou zjistila, že nemá co malému obléct, protože zapomněla vyprat. Prostě zmatek nad zmatek.
Kdykoliv jsme za nimi přijeli, musela jsem se vrhnout na hory nádobí, roztřídit prádlo, sepsat nákup. A takto to trvalo přes rok, snacha dělala mírné pokroky, ale i tak mě to chvílemi děsilo.
Druzí rodiče nepomáhali
Co mě ale štvalo nejvíc, bylo to, že její matka s otcem, kteří bydleli nedaleko, jí pomoc nenabídli, a přitom se vídali dost často. Matka prý vždycky zaskočila jen na chvilku, pochovala si vnoučka a zase musela utíkat pryč, protože táta vyžaduje teplou večeři a taky dávají seriál, který sleduje a tak podobně.
Pokud se zdržela déle, tak se jen usadila, popíjela kafíčko a to, že by mohla dceři třeba pomoci uklidit nebo něco uvařit, to ji nezajímalo. Ani mladým nikdy nenabídli, že třeba povozí kočárek, pohlídají o víkendu aspoň přes den vnuka. Nechápala jsem, ale pochopila, když nás jednou pozvali o víkendu k nim na návštěvu. Když jsem viděla tu chaotickou domácnost, došlo mi, že snacha je celá matka.
Když nám mladí oznámili, že čekají druhé dítě, navrhli jsme jim, jestli by se nechtěli přestěhovat blíž k nám. Náhoda nebo štěstí nám pomohlo, když manželův kolega v práci zmínil, že chce prodat byt, který původně pořídili dceři, ale ona v něm bydlet nebude, protože se nedávno provdala a s manželem se pustili do stavby domu.
Manžel se s kolegou domluvil, ten cenu nijak nešponoval, naši mladí taky souhlasili, vzali si hypotéku, my i druzí rodiče jsme jim něco přidali a před rokem se přestěhovali nedaleko od nás.
Snaše jsem slíbila, že jí pochopitelně pomůžu, bylo mi jasné, že to pro ni nebude jednoduché, dvě malé děti (druhý syn se jí narodil pár měsíců po přestěhování), nový domov, nikoho v okolí nezná, a navíc syn byl nějakou dobu nepoužitelný. Než si našel novou práci, musel dojíždět do té staré, takže byl celý den pryč nebo občas přespal u druhých rodičů.
Příběh Táni: Tchyně se nám plete do života, na svou stranu přetahuje i děti |
Chaos nad chaos
Už rok tak dvakrát týdně i o víkendech lítám mezi svou domácností, prací a domácností syna a snachy a už toho mám opravdu plné zuby. Manžel mi občas pomůže, ale poslední dobou má řeči, že nejsem jejich služka, že by se měli starat sami.
I já jsem si to už kolikrát řekla, jenže pak když vidím ten blázinec u nich doma, snacha nad tím sedí, neví, co dřív, neumí si nic zorganizovat. Po zemi rozházené hračky, plná myčka špinavého nádobí, další v dřezu, v koupelně se vrší hory nevypraného prádla….
Syn jí občas pomůže, ale přes den je v práci a vrací se až večer a ona to prostě nedává. Tak jim pokaždé něco navařím, napeču, pomůžu uklidit. Jenže nedávno, když jsem opět dorazila, seděla u snachy její matka a společně jedly guláš, který jsem mladým uvařila.
Synova tchyně mi ho hned chválila a pak z ní vypadlo, jaká jsem skvělá kuchařka, že už to dceři kolikrát říkala, když jedla u ní moje jídlo a že prý bych měla snachu taky naučit tak dobře vařit. Ona na to prý nemá čas a zdaleka nedosahuje takových kvalit jako já.
Zůstala jsem jako opařená, tohle jsem netušila, snacha mi nikdy nic neřekla. Bylo jí jasné, jak bych to asi vzala. Na něco jsem se vymluvila a odešla a doma jsem si přísahala, že končím. Manžel mě také podpořil.
Taky když jsme je spolu navštívili o týden později o víkendu, nic jsem jim nenesla, jen staršímu vnoučkovi autíčko a malému gumovou kačenku do vany. Snacha asi pochopila, nic mi neřekla. Ale není mi z toho dobře, když si představím, jak to u nich doma vypadá.
Lída
Názor psycholožky čtěte na další straně.
