Jmenuji se Zuzana a je mi 27 let. Mám mladší sestru Kláru, které bylo před pár dny dvacet. Máme jen jedna druhou a máme se moc rády. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi rodiče oznámili, že budu mít sourozence. Bylo to přesně na Štědrý den a já to brala jako ten nejkrásnější dárek, co mi Ježíšek přinesl.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Tak moc jsem se těšila, až bude máma s miminkem doma. Její těhotenství jsem s ní prožívala. Maminka mi vyprávěla, jak miminko roste, dokonce mě s tátou vzali s sebou do nemocnice, když šla na ultrazvuk.
Naši chtěli kluka, aby měli páreček, ale já od začátku tvrdila, že se narodí holka, vysnila jsem si, že to bude má živá panenka. A měla jsem pravdu, narodila se mi sestřička Klárka. Mamce jsem s ní pomáhala, byla jsem pomalu u všeho, aby mi nic neuteklo. Naše sesterské pouto se celé roky utužovalo. Já ji milovala, starala se o ni, chránila ji a ona ke mně vzhlížela.
Stali se z nás sirotci
Na ten nejhorší den ve svém životě nikdy nezapomenu. V té době jsem už s rodiči a sestrou nebydlela. Studovala jsem v Praze vysokou a bydlela na koleji. Vzpomínám, že jsem byla s tehdejším přítelem v kině, když se mi najednou udělalo hrozně špatně.
Museli jsme z kina odejít, třeštila mi hlava, bylo mi špatně od žaludku. Přítel mě vyprovodil na kolej a ráno jsem se dozvěděla tu strašnou zprávu. Rodiče se sestrou měli těžkou nehodu, táta zemřel na místě, mamka při převozu do nemocnice a sestra je v kritickém stavu.
Jakub po vážné autonehodě ochrnul. Rád by i na vozíku zase sportoval |
Týdny i měsíce po smrti rodičů byly k nevydržení, byla jsem na všechno sama. Prarodiče už jsme se sestrou neměly, naši byli jedináčci, takže kolem nás nebyli ani žádní strejdové a tety. Hodně mi tenkrát naštěstí pomohla kamarádka, se kterou jsem vyrůstala, a její rodiče, kteří se postarali o pohřeb a byli mi oporou.
Sestra byla v nemocnici, ale dlouho se nevědělo, zda vůbec přežije. Naštěstí se její stav postupně zlepšoval, bohužel ale zůstala invalidní, podle prognóz lékařů už celý život stráví na vozíku.
Byla jsem rozhodnutá, že se o sestru postarám, jenže nebyla ještě plnoletá, já ano, mohla jsem požádat o svěření do péče, ale tenkrát mi to na sociálce rozmluvili. Poradili mi, ať vydržíme do její plnoletosti, kdy už nebude nutné řešit žádné právní náležitosti.
Klára velkou část té doby strávila v nemocnici a v několika rehabilitačních zařízeních. Poslední tři roky pak v pěstounské rodině, kde se o ni skvěle starali. Byly jsme neustále v kontaktu, já po smrti rodičů studia přerušila, ale nakonec jsem se k nim vrátila a dokončila je.
Žijeme ve třech
Od Klářiných osmnácti žijeme spolu v bytě, který nám zůstal po rodičích. Z peněz, které jsme zdědily, jsme ho zrekonstruovaly, aby byl bezbariérový. Klára na sobě hodně pracuje, chce být co nejvíce samostatná, ale stále potřebuje pomoc a já se o ni ráda starám. Rozumíme si a máme se moc rády. Já pochopitelně pracuji, naštěstí mám možnost i několik dní v týdnu pracovat z domova. Klára dálkově studuje.
Příběh Radky: Nabídla jsem sestře v nouzi pomoc, teď mě zneužívá |
Krátce poté, kdy jsme se sestrou začaly spolu bydlet, jsem se seznámila se svým současným přítelem. Po roce se nastěhoval k nám. Má svůj byt, který nyní pronajímá, a chtěl, abychom v něm spolu bydleli, ale já nechtěla nechat Kláru samotnou. Tak s nastěhováním k nám souhlasil. Náš byt je velký, máme tam všichni tři soukromí. A zpočátku společné soužití nebyl problém, Klára i přítel si navzájem celkem sedli.
Ovšem poslední dobou do mě přítel neustále hučí, že bych měla žít svůj život, že se přece o sestru nemohu starat do smrti. Ona by určitě zvládla žít sama, občas bych se za ní zastavila, kdyby potřebovala pomoc, pomohli bychom jí. Ale společný život takto ve třech a časem, až bychom měli třeba děti, je přece nesmysl.
Mně se to vůbec nelíbí, Kláře jsem o tom ani neřekla, ale ona cítí, že se něco děje. Přítel dokonce přišel i s tím, že bychom mohli Kláře zajistit pobyt v nějakém pečovatelském domě, kde by o ni také bylo postaráno, a já bych konečně byla volná, to jsou jeho slova, a když jsem se proti nim ohradila, řekl mi, že lžu sama sobě.
Zuzana
Názor psycholožky čtěte na další straně.
