Už když onen tragický dubnový den vylétli z dálnice a kutáleli se v autě desítky metrů, věděl, že je zle. Po jednom nárazu přestal cítit nohy. Ale nepřišel o vědomí a vybavuje si každý detail.
„Vylétli jsme ze silnice a kutáleli jsme se v autě asi třicet metrů do pole. Připadal jsem si jako v pračce,“ vypráví Jakub. Když se vozidlo konečně zastavilo, skončil hlavou dolů.
„Strašně mě bolela záda, nohy jsem měl ohnuté až k hlavě a cítil jsem v ní hrozný tlak,“ vypráví. Čas se najednou strašně vlekl. Jakuba okamžitě přepadly černé myšlenky. „Myslel jsem, že tu bolest nevydržím a už tam prostě zůstanu,“ vybavuje si.
Čekali snad pět, možná deset minut, když k autu přiběhli první lidé, kteří jeli okolo. Snažili se posádku dostat ven, ale to se jim nepodařilo. Auto bylo úplně zmačkané.
„Museli přijet hasiči a vystříhat mě ven,“ říká Jakub. Stále vnímal, co se okolo děje, což mu patrně zachránilo nohy. „Kdybych nebyl při vědomí, tak by mi je asi šmikli, protože tam nebylo vidět, jak to auto bylo šíleně zmačkaný. Tak jsem jim říkal, ať to hlavně nedělají, nakonec se jim podařilo tam udělat místo a vytáhli mě ven,“ popisuje.
 |
Příliš rychlá jízda
Původně žil takový ten normální život jako miliony jiných lidí. Bydlel s přítelkyní, chodil do práce a také hodně sportoval. Hrál florbal a fotbal, trénoval několikrát týdně. Ještě večer před tragickou událostí si šel zasportovat. „Jsem vlastně rád, že mě tehdy ještě kamarádi vytáhli ven, abych si s nimi šel zakopat, vlastně naposledy,“ říká Jakub.
Pracoval ve firmě svého kamaráda jako svářeč a montoval vysoké konstrukce, často jezdil přes týden na služební cesty. Stejně tak tomu bylo i letos v dubnu, kdy jel se svým kolegou pracovně z Luže, kde žije, do Žatce.
Původně to vypadalo jako běžná služební cesta, kterou bez nehody absolvoval už mnohokrát, i když šofér až moc šlapal na plyn. Nějakých sedmnáct kilometrů před cílem, když sjížděli z dálnice, se to stalo.
Vánoční sbírkaPosedmnácté pořádá vydavatelství Mafra spolu s Nadací Agrofert a Kontem Bariéry Vánoční sbírku. Pomozte tentokrát Jakubovi usnadnit život na invalidním vozíku. Přispět můžete na potřebné pomůcky prostřednictvím transparentního účtu. Číslo účtu Konto Bariéry: 17111444/5500 Variabilní symbol sbírky: 2223 Platba QR kódem:  |
„Řidič si asi nevšiml značek, že bude konec dálnice a nevšiml si ani, že má zpomalit a vzal ten sjezd rychlostí více než sto padesát kilometrů za hodinu. To už jsem si říkal, že je zle,“ popisuje Jakub nejhorší zážitek svého života. Dodnes to v něm zůstalo, když jede v autě, má v zatáčkách strach.
Měsíce na léčení
Do rodné Luže se vrátil až po dlouhých měsících a vzal to oklikou – přes několik zdravotnických zařízení. „Od nehody mě transportoval vrtulník do nemocnice v Ústí nad Labem. Tam mě hned operovali. Pak mě převezli do nemocnice v Pardubicích, kde jsem čekal na místo na spinální jednotce v Liberci, a v červenci jsem se dostal sem do léčebny v Luži. Tady ze mě udělali samostatného člověka a naučili mě fungovat na vozíčku,“ říká mladý muž.
Po nehodě necítil od pasu dolů nic. Jeden lékař v Pardubicích mu trochu necitlivě oznámil, ať zapomene na to, že by ještě někdy v životě sám chodil. Jakubově psychice, kterou měl po tragické autonehodě hodně nalomenou, to moc nepřidalo. Dokonce tak, že musel nějakou dobu brát léky.
„Nebylo jednoduché se s tím vším vyrovnat. I kvůli přítelkyni,“ svěřuje se. Jenže to ho teprve čekal několikaměsíční pobyt v Hamzově léčebně Luže-Košumberk, kterou provází pověst vynikajícího pracoviště, kde personál dokáže s pacienty až neuvěřitelné věci.
„Jakub se k nám dostal ve stavu, kdy byl kompletně ochrnutý na dolní končetiny s poruchou citlivosti. Na nohou nebyla žádná hybnost,“ popisuje tamní primář rehabilitace Pavel Remeš. Ale Jakub se nevzdal, nebyl jako někteří jiní pacienti, které takový úraz natolik zlomí, že už nemají žádnou motivaci a nesnaží se na sobě pracovat.
Poctivě cvičil, absolvoval elektroléčbu, vodoléčbu, jezdil na motopedu, podstoupil všechny možné procedury. „Někoho takový stav skutečně položí, ale to nebyl Jakubův případ. Byl opravdu hodně snaživý,“ chválí ho primář Remeš.
Jakuba lékař Pavel Remeš jako pacienta chválí. Díky každodenní specializované rehabilitaci už cítí nohy až po kolena a umí se o sebe postarat.
Postará se o sebe
A výsledek se skutečně dostavil. „Postupně se mu začala objevovat hybnost v kyčlích, částečně i v kolenou, zlepšila se citlivost na nohách. Hlavně začal být kompletně soběstačný v bezbariérovém prostředí,“ říká lékař Pavel Remeš.
A tak ho v rehabilitačním ústavu vybavili kompenzačními pomůckami a připravili na propuštění do domácí péče. Pár dní poté, co jsme s ním ještě mluvili v léčebně, odjel nejprve k rodičům. Nejdřív se totiž musely dokončit bezbariérové úpravy v nájemním bytě, kde teď Jakub bude bydlet – a kde se svou přítelkyní stráví i společné Vánoce. Byt pro něj nechal zařídit jeho kamarád, u něhož před havárií pracoval. S viníkem nehody není Jakub v kontaktu, vše řeší příslušné orgány a právníci.
Do budoucna si dal Jakub několik úkolů. Chtěl by zkusit hrát basketbal na vozíčku a také stále rehabilitovat. A právě v tom by mu mohla pomoci Vánoční sbírka. Rád by si pořídil několik pomůcek, které by mu usnadnily život, ale zdravotní pojišťovna je neproplácí.
Ochrnutý Jakub musí rehabilitovat celý život. Sbírka mu může pomoci |
Přál by si přídavný pohon k vozíku od firmy Hurt za 64 900 korun, který mu pomůže překonávat dlouhé vzdálenosti i kopce v Luži a umožní mu také delší rodinné výlety. Pak by si přál HomeGym na domácí cvičení za 26 451 korun, který je pro jeho rehabilitace potřebný, a také by mu pomohly speciální obruče na mechanický vozík v ceně 5 046 korun. Pokud by se vybralo více peněz, použil by je nejspíš na rehabilitaci, která je pro lidi na vozíku nezbytná a pomáhá jim k lepší fyzické kondici.
