Na jaře roku 1901 obestřely západofrancouzské městečko Poitiers nepředstíraná hrůza a hněv. To květnové ráno nejprve obdržela policie anonymní dopis. „Pane generální prokurátore, musím vás informovat o mimořádně závažné události. Mluvím o osobě zamčené v domě madame Monnierové, která 25 let živoří v hnusu a špíně. Ve své vlastní špíně.“
Policii takové nařčení překvapilo. „Vždyť rodina Monnierových patří v Poitiers k lepší společnosti, sama madam podporuje charitu, syn Marcel je skoro právník. A ještě si před lety prožili tragédii se zmizením krásné dcery Blanche,“ honilo se policistům v hlavách, zatímco kráčeli k luxusní vile této rodiny, aby udání prověřili.
Na jejich výzvu ani bouchání na dveře ovšem nikdo nereagoval, a tak se rozhodli dveře vyrazit. Co objevili, je šokovalo.
„Blanche odjela k příbuzným“
Kdo vlastně byla zmizelá Blanche Monnierová? Děvče vyrůstalo v relativním klidu a blahobytu. Narodila se v roce 1849, odmalička vynikala půvabnou tvářičkou, a když dosáhla plnoletosti, větší krasavice snad v celém městě nebylo.
V 25 letech její letmý úsměv okouzlil jistého právníka ze sousedství. Přestože byl starší, začali se oba scházet a stali se z nich milenci. Jenže šikovný právník to zrovna nebyl, a tak jeho konto franky právě nepřetékalo. Když se madam Louise Monnierová, matka krásné Blanche, o vztahu dozvěděla, chladně oznámila dceři, že podobný výstřelek jí nepovolí a ať se s mužem okamžitě přestane stýkat.
Schůzky však neskončily a matka se rozhodla Blanche potrestat – zavřela ji do malé místnosti na půdě s tím, že až si vše rozmyslí, bude volná. Jenže dcera se zatvrdila a nechtěla se lásky vzdát.
Co se dělo poté, jaká rozhodnutí, zvraty osudu a pomatení myslí, se už nikdo nedozví. Matka za několik měsíců oznámila zvědavému okolí, že Blanche odjela k příbuzným a za studiem, což nebylo ve vyšších společenských kruzích nic divného.
Pravda byla jinde. Dívka nikdy neopustila ani město, ani rodný dům. Byla uvězněna v malé tajné místnosti, kde okno zakrýval tlustý starý koberec.
Z temnoty se vyvalil zápach
Zpět do onoho květnového dne roku 1901. Když pětice policistů vyrazila dveře, začalo pátrání. Madam Monnierová ani její syn doma nebyli, pouze vyděšená služka, která ze sebe nevydala kloudného slova. Honosnou vilu muži zákona prohledávali od sklepa. Po chvíli se dostali až k půdě, ale pořád nikoho nenašli. V tu chvíli jeden z policistů objevil zamaskovaná dvířka zamčená na petlici. Když je vyrazili, z potemnělého prostoru se vyvalil zápach.
Policisté s kapesníky přes ústa začali postupně rozeznávat obrysy malé místnosti – z temnoty se vynořila kamna, šňůry, na kterých visely hadry, potrhané a zežloutlé tapety a několik nakřivo pověšených zaprášených obrazů. Po špinavé zemi se válel nábytek, hadry, zbytky jídla a výkaly. Temnotu jedním trhnutím starého koberce na okně prosvětlil kníratý důstojník.
Děsivá proměna. Z mladé francouzské krásky Blanche Monnierové se po 25 letech věznění v zabedněném pokojíku stala pološílená stařena, která zemřela v léčebně.
Pohled, který se mužům naskytl, nezapomněli do konce života. V rohu místnosti se na plesnivém rozedraném slamníku schovával pod dekou nějaký člověk. Když pokrývku trhli, dívali se do šílených očí špinavé ženy středního věku, v potrhané bílé košili, s nepřirozeně dlouhými vlasy a tak hubenými údy, že se nemohla postavit. Byla to 25 let nezvěstná nebohá Blanche Monnierová.
Zničená duše
Padesátiletá žena byla okamžitě převezena do nemocnice. Ve chvíli, kdy před domem uviděla po čtvrt století sluneční světlo a nadechla se čerstvého vzduchu, duchapřítomně prohlásila, jak je to příjemné býti zase jednou venku. V tu chvíli si všichni mysleli, že se stal zázrak a Blanche si i po tak strašném zážitku zachovala zdravý rozum. Bývalá krasavice z Poitiers se postupně zotavovala, komunikovala, a tak se policii podařilo zjistit podmínky strašného zajetí.
Blanche si ovšem po prožitých hrůzách nepamatovala, jak dlouho a proč vlastně pod zámkem zůstala. O všem prý věděl i bratr Marcel, který snad napsal i v úvodu zmiňovaný anonym policii, mohl to ovšem být i některý sloužící.
Policie matku i bratra zatkla, to už se vše rozkřiklo a před domem Monnierů stál rozzuřený dav. Pohled na něj neunesla madam Monnierová, dostala infarkt a krátce nato zemřela.
Marcel stanul před soudem, byl psychicky na dně a prohlásil, že on i služebnictvo se báli madam natolik, že žalostný sestřin stav nikdo neohlásil.
Nebohá Blanche ovšem návrat do života na svobodě neunesla. Její duše byla tak zničená, že nebožačku museli zavřít do ústavu pro choromyslné, kde o několik let později, v roce 1913, zemřela. Bylo jí 64 let.
Ve 30. letech příběh popsal spisovatel André Gide, mnohem později se tento děsivý příběh stal inspirací i pro tvůrce některých hororových filmů.
