Životní úděl první Češky, která procestovala svět, by se dal shrnout dvěma slovy – bolest a touha. Před 145 lety, 2. listopadu 1874, se v malé vsi Jiříkovice nedaleko Brna narodila budoucí věhlasná cestovatelka Barbora Markéta Eliášová.
Osud jí přitom dal do vínku neradostný životní start – vyrůstala jako sirotek. Přesto se v malém srdci plném smutku postupně zrodila obrovská touha, touha velká jako celý svět.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Maminku si Barbora podle svých pozdějších pamětí vybavovala jako ženu s bledou tváří ležící na polštáři, kterou nesměla ani slůvkem vyrušit. Otec, zřejmě pracovník továrny, často za obživou cestoval a dívka z něho měla spíš strach.
Když byly děvčátku čtyři roky, matka zemřela a rok poté i otec. Starost o malou Barboru převzali za peněžní výpomoci obce kmotři. Dívka tak žila u různých „strýčků“.
Prvním byl šikovný švec, který ji měl rád stejně jako kupu vlastních dětí. Lapil ho však démon alkoholu. Dalším patronem byl jistý Štěpán, ale macecha nutila desetiletou dívku vstávat se služkami ve čtyři hodiny ráno a pracovat na poli.
„Mívám dojem, že jsem vůbec neměla rodičů, vzpomínky na ně ztrácejí se mi v dalekých mlhách. Vím z vyprávění, že sešli se dva lidé přes velké překážky a láska jim dala snad trochu štěstí, ale ještě více žalu. Ti mne přivedli na svět a zanechavše mne tu Osudu či náhodám odešli, odkud není návratu. V mém dětství byli pak jen cizí lidé, kteří pro mě měli jen tvrdé pěsti a zlá slova. Myslím, že jsem ani nebyla dítětem, jen malým člověkem, který chodil mezi lidmi jako v mlhách či ve snu, uzavřen v sebe a tvořící si v nitru to, bez čeho je život tak těžký: kouzelné království dobroty a lásky,“ vzpomínala v rukopise Na vlnách osudu.
Sama s mapou v rukách
Barbora se prý nejlépe cítila ve škole, kde se znovu stávala dítětem. Patronát nad ní převzal kantor Hudeček, na jehož popud odešla ve čtrnácti letech k bezdětnému páru do Brna.
Začala pracovat v továrně, učila se německy a za pár let získala práci služky u jisté brněnské herečky a její matky. Byly to Němky a dospívající děvče s sebou vzaly do Vídně, kde ji zásobily knihami a dokonce jí platily kurzy angličtiny a francouzštiny.
Hororový život krásné Blanche. Čtvrt století žila ve výkalech a bez světla |
Barbora se tak připravovala na vysněné povolání učitelky jazyků. Vídeň si oblíbila, bála se ovšem postupujícího poněmčení a rozhodla se odejít do Prahy, kde začala učit. Studentky ji měly rády, napsala několik učebnic a brzy si našla snoubence.
Jenže přišla životní rána. Její milovaný Jan náhle umírá na banální otravu krve a mladá žena se ocitá znovu sama. „Zasvitlo mi ve spleti myšlenek nové světlo a ukazuje do dálky. Rozjedu se do světa. Podívám se, jak žijí lidé na jiném sklonu zeměkoule, jaké jsou jejich snahy, čím vyplňují život. Prostudovala jsem mapu světa a mám pevný a určitý plán: Japonsko.“
Žena - Evropanka, která navíc cestuje sama, Japonce na počátku 20. století fascinovala. Už při první cestě vlakem se k ní sbíhali cestující a chtěli si povídat, stále byla středem pozornosti.
Do země vycházejícího slunce se vydala v roce 1912, vlakem přes Rusko a poté lodí. Peněz měla málo, přátelé z Čech jí však pomohli najít práci – začala učit angličtinu japonské pošťáky.
Japonci ji uchvátili. Milovala jejich vlídnost, pohostinnost a věčný úsměv stejně jako čistá obydlí či pěstěné zahrady. Pronikala do tajů exotické kultury, stala se prý první Evropankou, která absolvovala kurz ikebana, tedy tradičního vázání květin.
„Větvičky a květy kladou se k sobě do váz dle určitých pravidel, v různé výši a dokonce sklonu, a mají určitá jména, například nebe, země, člověk, muž, žena či děti,“ popisuje ve svém pozdějším cestopisu o Japonsku. Zároveň se v knize přiklání k obecnému názoru, proč jsou Japonci malí. Evropané si tehdy mysleli, že je to kvůli častému sezení na zemi, kdy do nohou špatně proudí krev a proto jsou zakrnělé.
Sonja Henie: královna ledu, která si popularitu zkazila Hitlerem |
Cestovatelka se po déle než roce vrátila do Čech, aby se po první světové válce na popud T. G. Masaryka zase vydala na východ, tentokrát jako zaměstnanec ambasády. Spokojená však nebyla, úředníci včetně samotného velvyslance ji neměli rádi, zároveň také kradli. Atašé byl brzy zbaven funkce, mimo jiné za prodej ambasádních klavírů pro vlastní prospěch.
Barbora Eliášová pak několik let pendlovala mezi Československem a nejrůznějšími kouty světa, psala knihy, doma pořádala přednášky a promlouvala i v novém médiu – rozhlase. Lidé její vyprávění milovali.
Barbora Eliášová nakonec na dlouhá léta zakotvila na ministerstvu zahraničí, po vzniku protektorátu Čechy a Morava pomáhala odboji a množila protinacistické letáky. Po válce s podlomeným zdravím trávila dny na vozíku, zemřela v roce 1957 v Praze v Nuslích ve svém bytě.
