Bára Rektorová
|
Jak se zjistilo, co vám je?
Nějakou dobu jsem byla hodně unavená. Asi bych to nechala být, občasnou únavu cítíme skoro všichni, ale mně se k tomu přidalo brnění v obličeji a na jazyku. Bylo sotva znatelné, chvilkové, navíc se to zkombinovalo s angínou, tak jsem myslela, že to k ní nějak patří. Ale zmínila jsem se tátovi, který je neurolog, vyšetřil mě a nějak se mu to nezdálo, a pro jistotu mě poslal na magnetickou rezonanci.
Tušila jste, že to bude tak vážné?
Všichni jsme si mysleli, že to nic nebude, do nemocnice jsem dojela autem, z vyšetření na vozíčku rovnou na JIP. Lékaři mi oznámili, že musím na operaci, že mám v hlavě nádor a podle tvaru se zdá, že je zhoubný. Chodili s pohřebními výrazy, protože vypadal jako ten nejhorší, což se nakonec potvrdilo, a doporučili mi, ať sepíšu závěť a jsem co nejvíce s rodinou.
Co jste v tu chvíli prožívala?
Byl to neskutečný šok. Ptala jsem se sama sebe, co to je, kde to jsem, kdy se z toho snu probudím, jestli se to opravdu děje mně, že můžu být za týden mrtvá, protože nikdo nevěděl, jak dopadne operace. Ono se to moc nedá popsat, hodně z toho raději zapomenete.
Řekli vám, jaké šance máte?
To u těchto typů nádorů neuslyšíte. Onemocnění je hodně záhadné, nepředvídatelné. Jediné, co mi řekli, bylo, že je to vážné a že tyto nádory se vracejí. Na začátku jsem o té nemoci vlastně nic nezjišťovala, až kvůli tomuhle, co mám na hlavě, jsem začala víc pátrat.
Co to je za přístroj?
Je to součást léčby. Po operaci jsem začala chodit na ozařování a k tomu denně chemoterapie, což bylo hodně náročné. No a další možnost léčby je čepička s elektrodami, která vysílá stejnosměrný proud a vytváří elektrické pole, které brání rapidnímu množení buněk.
Jak často ji musíte nosit?
Neustále, jinak postrádá smysl, a budu ji mít ještě dva roky.
