Už dávní Řekové a Římané shazovali kila pomocí diet. Ale zatímco tehdy to bylo převážně o zdraví a fyzické kondici, byli to lidé viktoriánské éry, kdo doopravdy odstartovali vášeň pro nárazové hubnutí, píše zpravodajský server BBC News.
"Řecké slovo diatia, z nějž je dieta odvozená, popisuje celý způsob života," řekla historička Louise Foxcroftová, autorka knihy Kalorie a korzety: Historie diet během 2 000 let. "Lidé přišli na chuť nárazovým dietám až v 19. století. Během této doby se přiklonili víc k držení diet z estetických důvodů než zdravotních a doslova vybuchl průmysl kolem hubnutí," dodala.
BBC News s její pomocí sestavil přehled nejpodivnějších a nejnezdravějších způsobů hubnutí v dějinách, jejichž napodobování se rozhodně nedoporučuje.
Rozžvýkat a vyplivnout
Na přelomu 20. století Američan Horace Fletcher usoudil, že hodně žvýkání a plivání je způsobem, jak ubývat na váze. Fletcherismus, jak se jeho metodě říkalo, doporučuje žvýkat jídlo tak dlouho, dokud se z něj všechna "dobrota" nevyšťaví, a pak zbylou hmotu vyplivnout.
Byl velmi přesný v tom, kolikrát má člověk různé potraviny žvýknout, například jedinou šalotku celkem 700krát. Jeho metoda byla velmi oblíbená a měla řadu slavných následovníků včetně spisovatelů Henryho Jamese a Franze Kafky.
Došlo to tak daleko, že lidem na společenských večeřích stopovali, zda žvýkají dostatečně dlouho, uvedla Foxcroftová. "Tahle dieta mimo jiné znamenala, že člověk měl stolici jen jednou za dva týdny a byla prakticky bez zápachu. Fletcher ji popisoval jako cosi, co voní podobně jako 'teplé sušenky'," dodala. "Sám s sebou nosil vlastní vzorek, aby tohle tvrzení dokázal."
Tasemnicová dieta
Ta rozhodně nebyla pro citlivé povahy, ale přesto po roce 1900 nabrala na popularitě. Operní pěvkyně Maria Callasová údajně tyto parazity jedla, aby se pokusila zbavit nadváhy. Lidé toužící po tasemnicové dietě polykali boubele tasemnic z hovězího masa obvykle v podobě pilulek.
Tasemnice pak ve střevech dospěly a začaly pohlcovat jídlo, což skutečně vedlo k hubnutí, spolu s průjmy a zvracením. Jakmile člověk dosáhl požadované váhy, vzal si antiparazitickou pilulku, která tasemnici zabila. Pokud měl štěstí.
Pak ještě musel parazita z těla vyloučit, což mohlo způsobit břišní a rektální komplikace. Šlo o metodu riskantní v mnoha ohledech. Nejenže tasemnice dorůstá až devíti metrů délky, ale může způsobit celou škálu nemocí včetně bolestí hlavy, očních problémů, meningitidy, epilepsie a demence.
Arzenik
V 19. století se léky na hubnutí, pilulky a lektvary staly výnosným byznysem. Ovšem tyto "zázračné léky" často obsahovaly nebezpečné ingredience včetně arzeniku a strychninu. "Reklamy tvrdily, že to urychluje metabolismus, podobně jako třeba amfetaminy," řekla Foxcroftová.
Jakkoli obsah arzeniku v pilulkách byl nízký, stále byl krajně nebezpečný. Často lidé v touze po zhubnutí užili vyšší než doporučenou dávku a riskovali tím otravu arzenikem. Zhusta ani nebylo uvedeno, že prášky tento jed obsahují, a lidé tak netušili, co vlastně užívají. "Podobné jedy se kontrolovaly jen velmi volně a daly se snadno získat pro celou škálu využití v domácnosti i medicíně," dodala Foxcroftová.
Ocet
Hubnoucí celebrity nejsou ničím novým. Lord Byron byl jedním z prvních vzorů pro ty, kdo se snažili zhubnout, a odstartoval tak posedlost veřejnosti po způsobech, jakými slavné hvězdy dosahují štíhlosti. Stejně jako současné celebrity i Byron tvrdě dřel, aby si udržel postavu.
Začátkem 19. století romantický básník zpopularizoval dietu sestávající převážně z octa. Kdyby žil v současnosti, patrně by na toto téma vydal knihu, z níž by byl bestseller. Ve snaze očistit organismus doporučoval denně pít ocet a jíst brambory máčené v něm. Vedlejší účinky zahrnovaly zvracení a průjem.
Protože Byron měl značný kulturní vliv, vyvolala jeho metoda obavy, že ji budou následovat mladí lidé. A spousta romantiků se také omezila ve stravě na ocet a rýži, aby dosáhli "byronovského" módního bledého a vyhublého vzhledu. "Naše mladé dámy prožívají většinu dospívání na pokraji vyhladovění," napsal tehdy jeden z kritiků.
Guma
V polovině 19. století Charles Goodyear zjistil, jak vylepšit gumu procesem nazývaným vulkanizace. S průmyslovou revolucí a hromadnou výrobou se najednou využití gumy značně rozšířilo. Zahrnovalo gumové spodní kalhotky a korzety, které, jak se věřilo, nejen stahovaly tukové polštářky, ale také způsobovaly pocení spojované s hubnutím.
"Nosili je jak muži, tak ženy," uvedla Foxcroftová. A nebylo moc příjemné, když neustále provlhlá kůže křehla, praskala a stávala se náchylnou vůči infekcím. Až první světová válka tohle šílenství přibrzdila, protože guma začala být potřeba k vojenským účelům.
