Na co se v zahraničí nejvíc těšíte domů?
Na vodu. Že můžu pít tu z kohoutku, ze sprchy, když se myju, to je úžasný vynález moderní civilizace. A taky na maminčino vaření. Na svíčkovou, kulajdu, guláš. Českou klasiku mám ráda.
Vizitka:Iva Roze Skochová se narodila v roce 1977 v Novém Městě na Moravě. Vystudovala žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde od Pulitzerovy komise získala grant na cestování pro novináře. Ten jí pomáhá financovat připravovanou knihu o svatbách ve 23 zemích světa. Od roku 2004 píše jako novinářka na volné noze. Externě pracuje převážně pro americká média, například The New York Times, Global Post, The Smithsonian Magazine a jiná. Její sloupky se objevují v Lidových novinách a v Respektu. Žije střídavě mezi Prahou, New Yorkem a zbytkem světa. Je rozvedená, bezdětná. |
Jak se na cestách vyrovnáváte s nepohodlím?
Nevadí mi. Doma jsem trochu zdobivá, protože vím, že pak úplně přehodím. Na cestách jsem bez make-upu, nepotřebuju fén, naopak si vždycky říkám, jak je skvělé, že člověk ušetří tolik času. Zvlášť v muslimských zemích, kde se nemusíte ani česat, jen nasadíte šátek a jdete, si v tomto směru vždycky hrozně odpočinu.
Kolik času z roku trávíte mimo domov?
Tak osmdesát procent. Nedávno se mě jeden známý ptal, v kolika zemích jsem byla. Předtím jsem to nikdy nepočítala, tak jsem si k tomu sedla a dostala se k číslu 68. I mě samotnou to překvapilo, a to nevím, jestli jsem na něco nezapomněla.
Máte někdy strach?
Ne, lidé jsou jako psi. Když vidí, že se bojíte, zaútočí. Respektuju místní kulturu, v muslimských zemích se zakrývám, nemaluju se. A mám výhodu, že jsem poměrně vysoká, v řadě míst jsem o dost vyšší než většina mužů, čímž neříkám, že bych je přeprala, ale výhoda to je.
Dojme vás po těch všech zkušenostech ještě něco?
V chudých zemích je nejhorší vyrovnat se s pocitem viny, že my se máme tak dobře, zatímco oni trpí.
Brečíte kvůli tomu?
Ne hned v té situaci, ale večer, když ležím v posteli. Těch vjemů je opravdu moc. Jste v nové zemi, máte spoustu zážitků, vidíte lidské utrpení. Někdy je toho tolik, že se mi chce buď se opít, nebo brečet.
Jakou variantu volíte častěji?
Většinou se opiju. To je taky vysvětlení, proč spousta válečných fotografů a novinářů skončí jako alkoholici. Já jim naprosto rozumím. Ale dostat se do bodu, kdy budu moci cestovat a ještě mě za to někdo bude platit, to byl vždycky můj cíl. Teď to mám a kolikrát se musím štípnout, jestli je pravda, že žiju tak, jak jsem si vysnila. Paradoxně mi v tom všem pomohla rakovina.
Jak to myslíte?
Když jsem se z ní dostala, řekla jsem si, že už budu žít jen tak, jak chci. Shodou okolností jsem tehdy ve škole získala grant na knihu o svatbách v různých zemích světa, díky kterému jsem mohla začít jezdit po světě. Navíc tím, že jsem si tu nemoc prožila, naprosto jsem přestala mít strach ze smrti. Najednou jsem mohla jet do nejnebezpečnějších částí světa bez toho, že bych se bála. To je strašná výhoda, ale zároveň i nevýhoda, kdybyste se zeptala mojí maminky.
Myslí si, že riskujete a pokoušíte osud?
Ona má pocit, že když jsem se dostala z rakoviny, měla bych si života vážit, dávat na sebe větší pozor. Já si života vážím, ale právě proto si myslím, že ho musím využít. Neriskuju, nepotřebuju k životu adrenalin, ale zároveň se ani nebojím, když jdu třeba do slumu v Africe, mezi vojáky v Afghánistánu. Riziko, že umřu na rakovinu, je pořád vyšší, než že mě někdo zastřelí.
Onemocněla jste před šesti lety, když vám bylo devětadvacet. Jak se rakovina tlustého střeva projevila?
Měla jsem zvláštní příznaky. Bylo to v létě a měla jsem nekontrolovatelnou chuť na led, pořád jsem ho musela chroustat. Myslela jsem si, že jsem si vytvořila jen nějaké divné chutě, ale pak se přidala i bolest břicha. A když lékařka v New Yorku zjistila, že maminka měla někdy kolem čtyřicítky rakovinu tlustého střeva, poslala mě na vyšetření. Ukázalo se, že mám nádor v docela pokročilém stadiu. Měla jsem zasaženou dutinu břišní i lymfatické uzliny.
Kde jste se léčila?
Nemoc našli lékaři v Americe, ale léčila jsem se v Česku. Kvůli rodině, pro ni by bylo těžké, kdybych byla tak daleko.
Čeští lékaři patří mezi špičku v oboru, ale vyčítá se jim špatný přístup k pacientům. Je to skutečně tak?
To je ten největší rozdíl mezi Amerikou a Českem. Na české lékaře si po odborné stránce nemohu stěžovat, jsou tady skuteční experti, kteří vědí, co dělají, ale naprosto vás rozloží svým přístupem. Chovají se bez jakékoliv empatie. Měla jsem pár zážitků, po kterých jsem se musela úplně obrnět. Američtí doktoři vědí, že lidská psychika je polovina úspěchu, že když vás rozloží před nějakým zákrokem, tak vaše šance na uzdravení jsou nižší.
