S kým jste se naposledy pohádala?
S maminkou, která chtěla vědět, kam jdu a kdy přijdu, a s manželem, kterému jsem zašantročila antirevmatickou mast.
Rozčílila jste se někdy tak, že lítaly facky?
Párkrát jsem mému muži vylila na hlavu plnou skleničku. Kdysi dávno. Ze žárlivosti. Moje děti mě nikdy do agrese nerozzuřily.
A co vnouče? Jak si zvykáte na roli babičky?
Můj vnuk Hugo je rozkošný chlapeček a já se těším, jak mu budu blbnout hlavu svými báchorkami.
Jste rozmazlující typ, nebo se spíše snažíte vychovávat?
Hugo je ještě moc mrňavej, je mu sedm měsíců. Zatím mu jen kupuju hračky a oblečky a jemu je to viditelně fuk.
A jaká jste byla jako matka?
Tolerantní, netrpělivá a nedůsledná.
Občas se psalo, že jste měla komplikované vztahy s dcerou, ale dnes to vypadá, že je vše v naprostém pořádku. Jak jste s dcerou opět k sobě našly cestu?
S dcerou jsem nikdy žádnou cestu neztratila. Vždycky mi připadala obdivuhodná, chytrá, laskavá a originální. Fakt! To jen média si myslela, že když píšu povídky na téma "Ach, ta puberta", že trpím....
A o čem je vaše nová knížka? Už žádná puberta ani trpění?
Je o ženě, která chce být šťastná, ale neví, kde a s kým. A inspirací mi byla asi má vlastní touha po něčem, co mi možná uniká, po něčem jiném, novém, vzrušujícím... Touha, která nemá s realitou nic společného.
Existuje podle vás nějaký zaručený recept na štěstí?
Recept na dobré jídlo vám může prozradit kuchař, aspirin proti nachlazení vám na recept napíše lékař, nedám vám recept na štěstí, nejsem na něj specialista... a ani žádného neznám.
Píšete raději ucelené příběhy nebo povídky?
Mám ráda povídky, ráda je čtu a myslím, že je to dost těžká disciplína. Mou nejoblíbenější knížkou jsou povídky F.S. Fitzgeralda a byla bych nadšená, kdybych některé z nich mohla zadaptovat. Romány mám samozřejmě taky ráda. Napsat dobrý román je taky děsná fuška, co vám mám tedy vlastně odpovědět? Že povídky mám ráda a romány taky. Hlavně ať jsou dobrý!
Máte nějakou svou knížku radši než ty ostatní?
Vždycky mám nejradši svou poslední knížku. Takže v roce 2011 je to Velká žena z východu. Ale Zanzibar mám taky ráda, protože miluju cestování a Díky za každé ráno mám taky ráda, protože při tom vzpomínám na otce, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci mám taky ráda, protože je to moje první knížka. A Proč jsem se neoběsila je taky moje oblíbená, protože si tuhle otázku velice často kladu.
Jak jste vlastně začala s literaturou?
"Profesionálně" psát jsem začala ve dvanácti letech v literárním kroužku. Chodila jsem tam každý čtvrtek a vždycky jsem dostala úkol, co musím napsat do příště. A od té doby píšu od termínu k termínu. Můj táta byl básník, a tam mi už od nejútlejšího dětství připadalo docela normální, že lidi píšou svoje pocity i myšlenky.
Už ve dvanácti? Jaká je vůbec vaše nejoblíbenější vzpomínka ze školních let?
Nechodila jsem do školy moc ráda. A nejradši jsem měla přestávky, když jsem běhala s kamarádkami do horního patra a vyhlížela kluky z devítky, abych zjistila, jestli na mě koukaj... A když koukali, byla jsem šťastná.
Stal se vám někdy trapas, na který nikdy nezapomenete?
Strašnej trapas byl, když mě na večírku představili jednoho důležitého pána, já jsem šla na záchod, a když jsem se vrátila, tak jsem se mu představila znovu. A to jsem během večera zopakovala ještě třikrát.
Působíte velmi vyrovnaně...
Proč si všichni myslí, že jsem vyrovnaná? Že chodím ven? Že nemám kolem krku oprátku? Vyrovnanost sama se sebou mi zní jako definitiva. Netoužím po ní. Z vyrovnanosti na mě dýchá smrt.
Co byste poradila ženám, které jsou posedlé svou postavou a neustále se honí za linií?
Myslíte, že zrovna já jsem ta pravá, aby radila? Všichni novináři si myslí, že to, jak vypadám, je výsledek toho, že jsem vyrovnaná sama se sebou a povznesená nad diety. Není to tak! Každý večer se zmítám v depresích, jak děsně vypadám, a slibuju si, že od rána s dietou hned začnu. A je mi sebe tak líto, jak budu hladovět, že si ještě naposled něčeho zobnu.
Jaká jste jako manželka, v čem podle vás tkví podstata spokojeného vztahu?
Ve vzájemném respektu, v ohleduplnosti, v taktu, v lásce k bližnímu svému.
Jako manželka jsem svéhlavá, uzurpátorská, něžná, velkorysá a milující... Tak si to teda myslím s vědomím, že ne vždycky musím mít pravdu.
Jaká jste řidička?
Neřídím auto. Jsem ideální spolujezdec. Nejzajímavější zážitek v autě se mi stal, když jsem seděla vedle svého muže a on vjel do výmolu, sykl vzteky a já řekla: Promiň!
Dostala jste někdy pokutu?
Můj muž dostal pokutu a já ji zaplatila!
Moderovala jste televizní pořad Zanzibar o cestování. Cestujete ráda? A kde jste byla na nejzajímavějším místě?
Nejdál jsem byla v L. A. a v Tanzánii. Asi bych se tam docela ráda podívala znovu. Mám ráda Itálii a Francii a v Řecku je nádherně modré moře. Vždycky, když jsem někde na cestách, připadám si svobodná, volná, mladší, lehčí, veselejší.
Jaký je hlavní rozdíl mezi Čechy a lidmi z Podkarpatské Rusi?
To je těžké, žiju celý život v Praze. Podle mého otce bych soudila, že Ukrajinci a Rusíni jsou temperamentnější, srdečnější, hrdější, agresivnější a víc nebezpeční sami sobě.
Nepřemýšlela jste někdy, že byste si nechala vaše rodné jméno Kločuráková?
Jmenovala jsem se Kločurková. Můj otec byl Kločurek, to inkriminované "a" si nechal táta rozumně změnit na "e".
Dokážete si představit, že byste se nevěnovala psaní?
Ale jistě! Moc ráda bych byla právníkem. A taky by se mi líbilo být klasickou, dramatickou herečkou a taky bych chtěla podnikat. A chtěla bych být restauratérkou a architektkou a taky mít hotel a vést domov seniorů a být psycholožkou a pediatričkou a učitelkou a módní návrhářkou a archeoložkou...
Jak se cítíte, když vidíte v televizi Díky za každé nové ráno?
Tuhle jsem koukala na televizní reprízu. Byla noc a mně se film moc líbil. Napsala jsem SMS Milanu Šteindlerovi a on mi odpověděl: Jsme dobrý. Myslím, že ten film spíš kvalitativně zraje než stárne.
Neplánujete napsat scénář k pokračování populárního filmu Vrať se do hrobu?
Ale ano, taky jsme to s Milanem plánovali, že hrdinu posunume do domova důchodců, ale to by asi nebyla taková legrace.
Jak se připravujete na Vánoce? Dodržujete nějaké zvyky a obyčeje?
Čím jsem starší, tím víc toužím po tradičních Vánocích. Po vůni františka, cukroví, po kaprovi a po všech svých nejbližších u našeho kulatého, velkého stolu. A letos se těším ještě víc, protože to budou první vánoce našeho Huga, to maličké dítě dává našemu životu úplně nový, neokoukaný děj!
