Předchozí věta vypadá jako češtinářské cvičení ze shody podmětu s přísudkem. V přeneseném významu skutečně o takovou shodu jde. Věrnost a loajalitu by měl každý z partnerů vyžadovat jedině tehdy, zůstane-li jeho postava taková, jaká byla při seznámení.
Pomiňme nevyhnutelné okolnosti jako nemoc, těhotenství, pracovní požadavek (například u herců), a podobně.
Jestliže by některý z páru měl měnit váhu či tělesné tvary, pak jedině s předchozím souhlasem toho druhého. Nebo by to měli "dělat" oba současně. Tloustnout i hubnout.
Přibírání podle všeho víc vadí mužům, kteří pak projevují s partnerčinou nadváhou nespokojenost, nebo si ji vezmou jako důvod k rozchodu.
To je na první pohled ryze sexistický přístup k věci, ale není. Muži nutně musí připustit, že ženy se mohou zachovat stejně.
Říká se, že ženám nějaké to kilo navíc (někdy i značné množství kil) u jejich protějšků tolik nevadí. To by ale mělo být jasně řečeno hned v počátcích společného života.
Ono je to totiž tak, že když má někdo oblíbený "typ", pak si takového jedince mezi opačným pohlavím už prvotně najde. Nebo mu hned zkraje nedokonalost těla odpustí pro množství jiných pozitivních vlastností a rysů.
Stejně jako je pro vztah hrobem pozdější změna názoru na hmotnost partnerky či partnera, funus mu vystrojí i nepředpokládaná a jednostranná obezita.
"Kolik navíc" už znamená problém, to je samozřejmě individuální (či vlastně duální) záležitost. Kilo sem, kilo tam. Ale bod zlomu, kdy už je to na pováženou, se vždycky pozná. Na druhém i na sobě.
