Žen je ve vedení vysokých škol stále málo. Jak to vidíte vy jako někdo, kdo jednu z univerzit řídí už osm let?
Už to není takové, jaké to bylo, když jsem nastupovala do svého prvního funkčního období. Čerstvě jsme na veřejných vysokých školách čtyři. S rektorkami soukromých vysokých škol, které by se také měly počítat, deset. Takže dohromady, když máme Českou konferenci rektorů, nás tam sedí přes dvacet procent z celkového počtu 47 rektorů. Když jsem nastupovala já, mezi veřejnými vysokými školami jsem byla sama. Pak o čtyři roky později přišla paní profesorka Nerudová (Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity v Brně, pozn. red.). Teď je vidět, že se ženy začínají prosazovat víc. A já věřím, že trend bude pokračovat.
Na mnoha vysokých školách, včetně VŠE, budou na podzim rektorské volby. Máte informace, že o post mají zájem ženy?
Podle mých informací se na kandidaturu některé kolegyně připravují. Takže dobře to sledujte, uvidíme, jak vše dopadne. Já ve funkci končím a už nemohu kandidovat znovu, jsem ve svém druhém funkčním období. Kromě naší školy budou na podzim volby na deseti veřejných vysokých školách. Vím, že například na Univerzitě Karlově a na Akademii výtvarných umění v Praze kandidaturu vážně zvažují současné prorektorky, znám je a budu jim držet palce.
Mají šanci uspět? Posunula se naše společnost?
Určitě. Věřím, že se čím dál méně se hledí na pohlaví a čím dál více na to, co člověk umí, jak se chová, jestli ho na škole znají.
prof. Ing. Hana Machková, CSc.
|
Jak jste sama zmiňovala, když jste kandidovala vy, byla jste v tom sama. Proč jste se rozhodla o post usilovat?
Já jsem nechtěla kandidovat. V době, kdy na VŠE probíhaly na podzim roku 2013 rektorské volby, jsem zastávala funkci prorektorky pro mezinárodní vztahy a byla jsem statutární zástupkyní bývalého rektora. Jako prorektorka jsem chtěla pokračovat, protože mě zahraničí strašně bavilo a všichni tři kolegové–muži, kteří tehdy kandidovali, mi nabídli pokračování ve funkci, když uspějí. Takže jsem byla velice spokojená a necítila jsem potřebu sama nic měnit.
Co se tedy změnilo?
V prvních ani ve druhých volbách nikoho nezvolili a mně ministerstvo školství řeklo, že musím od února 2014 administrativně zastávat jako statutární zástupce funkci rektora. Takže jsem byla taková nikým nezvolená rektorka nerektorka. Potom byly v únoru třetí volby a do těch jsem už kandidovala. Mou motivací tehdy bylo vyřešit situaci, která byla naprosto patová. Tak jsem si řekla, že když už funkci musím vykonávat a nějaké odpovídající zkušenosti mám, tak se pokusím nabídnout řešení. Neměla jsem to promyšlené, brala jsem to tak, že dělám službu škole.
Trochu jsem se bála kvůli agresivní atmosféře, která někdy rektorské volby provází. Kolem voleb chodí obvykle různé anonymní vzkazy a probíhají i osobní útoky. K mému naprostému překvapení ale mé volby proběhly v poklidu. Všem totiž bylo jasné, že vzniklá situace se už musí nějak vyřešit.
Nakonec vás zvolili. Jste zpětně ráda, že jste do toho šla?
Určitě, vůbec nelituji. Je to krásná funkce, tvůrčí práce a všichni se ke mně chovají s úctou. Řekla bych, že je to tím, že jsem žena. V Česku to je kulturně tak, že muži jsou již odmala vychovávaní, že se k ženám mají chovat slušně. Nikdy se mi nestalo, že by ke mně byl muž hrubý nebo drzý. Ne, že by ke mně nebyli kritičtí, to jsou velmi, ale vždy diskuze probíhá korektně. Ženský prvek do jednání vnáší spoustu pozitiv, muži třeba mluví v přítomnosti vysoce postavené ženy podstatně slušněji. Když se třeba na České konferenci rektorů někdo výjimečně „uřekne“, tak hned zazní ‚Ježiš, promiň, Hanko, ty jsi tady‘. A to je hrozně roztomilé.
To je pěkné. Takže myslíte, že pro vás mohlo být naopak výhodou, že jste žena?
Stoprocentně ano. Pro mě byl fakt, že jsem žena, od počátku kariéry vždy jen výhoda. Vím, že to tak nemá každý, ono to bude i osobností, každá žena se chová jinak. Také jsou různá prostředí, tady na VŠE je více než polovina našich studentů i zaměstnanců ženského pohlaví, takže setkávání se s ženským prvkem je zcela běžné.
Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová |
Opravdu nemáte zkušenosti, kdy by vám někdo vyčetl, že jste žena a nic nevíte?
Já osobně žádnou profesní zkušenost, kdy pro mě bylo mé pohlaví nevýhodou, nemám. Naopak, když třeba jako rektorka kandiduji do nějaké mezinárodní organizace – jsem členem mnoha mezinárodních organizací – vždy muže porazím. Až to už nemám ráda, protože to je dáno tím, že potřebují ženu z východní Evropy.
Jak to myslíte?
Jakmile kandiduji já a proti mně je třeba rektor z univerzity v Římě, zvolí mě. Když se na mě obrací a chtějí po mně, abych někam kandidovala, obvykle říkají ‚My vás chceme, protože jste ta žena z východní Evropy’. Já už ale odpovídám ‚Víte, kdybyste mi řekli, že mě chcete, protože jsem odborník, tak ano, budu se o funkci ucházet, ale takhle…’ Svět se prostě mění. Je to problém, o kterém se čím dál více hovoří, západní Evropa je genderem až posedlá. Takže myslím, že i pro VŠE je výhodou, že jsem žena. Když se řeší mezinárodní akreditace, jedna z prvních otázek jde vždy na genderovou problematiku na škole a já říkám, tak se podívejte na mě, já jsem žena. A hned to máme trochu snazší. Ale mohou být ženy, které mají úplně jiné zkušenosti, které se pohybují v jiném prostředí.
Univerzitní prostředí je mnohdy bráno jako progresivní a jako jakýsi předvoj vývoje ve zbytku společnosti. Je to tak i v těchto otázkách?
Určitě, na tuto problematiku je zaměřena řada výzkumů a nezapomeňte, že na univerzitách působí opravdu vzdělaní lidé a ti mají nějaké vzorce chování. Na druhou stranu, když se podívám na realitu, ženy ve vedoucích funkcích prostě nejsou.
VŠE je třeba členem CEMSu, což je mezinárodní strategická aliance nejlepších byznys škol na světě. Z každé země tam může být jen jedna. Většina členů je ze západní Evropy, tam sdružení vzniklo, z východní či střední Evropy jsou členy jen Maďaři, my, Poláci a Rusové. Celkem 34 zemí. Nedávno jsme měli online zasedání a já se schválně dívala kolik z přítomných rektorů je žen. Úplně mě šokovalo, že rektorky měli v Turecku či v Kolumbii, ale z tradičních zemí, které o tom pořád mluví, tedy Švédsko, Dánsko, Finsko, Francie nic. V tom vidím takový rozpor mezi teorií a praxí.
Čím myslíte, že to je?
Ženy prostě kandidovat nechtějí, protože se toho bojí, jako jsem se bála já. Další věc je, že když máte věk na to, abyste na tak vysokou pozici kandidovala, dostáváte se zrovna do fáze života, kdy vám stárnou rodiče a vy se o ně musíte a chcete postarat. Taky se vám začnou rodit vnuci. Takže se dostanete do složité situace, tomu se říká ‚sendvičová generace‘. Sama jsem to zažila a skloubit tohle s kariérou... Celá řada žen prostě spíše upřednostní rodinný život, ne že by jim někdo bránil, nebo že by se proti nim muži spikli. Pak jsou samozřejmě ženy, které se rozhodnou, že nebudou mít děti a upřednostní jenom kariéru, ale to je dle mého názoru škoda.
Lze s tím něco dělat?
Co tady chybí, je zázemí a služby. My třeba máme na VŠE mateřskou školku. To je to nejlepší, co můžeme pro ženy udělat. Ráno přijdou, dají dítě do školky, vědí, že je v pořádku. Myslím ale, že v předškolní výchově jsme dál než v západních zemích. Máme také tradici, že prarodiče hlídají, že žijeme v rodinách. Žena, které pomáhá maminka, může dělat kariéru. Ale když maminku, která chce pomáhat nemá, a je závislá na chůvě, může to být frustrující i pro děti. Byla bych ráda, kdybychom si udrželi rodinnou pospolitost i vliv rodiny na výchovu, nejsem příznivcem internátů pro děti od 11 let jako mají například v Anglii. Ale i proto musíme ženám nabídnout větší zázemí.
Druhá věc jsou domovy seniorů, to je hrozný problém. Bojíte se, jestli se tam budou o rodiče dobře starat, čtete různé mediální zprávy, jak to v praxi bývá, takže se o ně staráte sami. Například v severských zemích se tohohle nebojí a rodiče ani nenapadne, že by se o ně měly děti ve stáří postarat. To, že klademe velký důraz na rodinou péči, je správné. Ale cena za to je, že ženy často neupřednostní kariéru.
Jak jste to zvládala vy?
Za pomoci svého hodného manžela. Když jsem byla v práci, muž šel za maminkou, ohřál jí oběd, odvedl jí tam psa. V půl páté se tam šel znovu podívat a po práci jsem zase nastoupila já. Kdybych ho neměla, tak nevím, co bych dělala.
„Bomby“ na VŠE
Funkci rektorky zastáváte již řadu let. Náročné asi muselo být řešit opakované nahlašování bomb v areálu, které je s VŠE už trochu spojené.
To bylo jednoznačně to nejtěžší, co jsem ve funkci řešila. Začalo to v dubnu 2018, poslední evakuaci jsme měli v lednu 2020 a bylo jich celkem čtrnáct. Škola má 13,5 tisíce studentů a 1 200 zaměstnanců. A o evakuaci nerozhoduji já. Velitel zásahu rozhodne, jestli se škola bude evakuovat a na jak dlouho. Někteří lidé říkali, že to byl student. Já jsem přesvědčená, že to student nebyl.
Takže nějaké rozřešení stále nemáte?
Ne, pořád se na tom pracuje. Dnes jsou už metody tak sofistikované, že nedohledáte, odkud oznámení přišlo. Není to tak, že jde někdo do budky nebo zavolá ze svého mobilu. Oznámení jde e-mailem z adres, které jsou po odeslání okamžitě zrušené, na serverech, které nesbírají IP adresy. Ze začátku to policie brala na lehkou váhu, že to je klukovina, pak už ne, spolupracovala ohledně toho se zahraničím. Musím ale ocenit, že ačkoliv mi za evakuace občas někdo nadával, většina studentů i kolegů chápala složitost situace. Teď jsme už lépe připraveni, pokud by se nám to stalo, tak okamžitě přejdeme do online prostředí.
Co se vlastně děje v okamžiku, kdy někdo bombu nahlásí?
Když se to nahlásí, jste povinná zavolat Policii České republiky. Takže přijedou policisté a přijedou s nimi i sanitky. Když už se to stalo poněkolikáté, dostali jsme se do bodu, kdy jsme byli schopni školu vyklidit do dvou hodin. Takže když přijeli policisté, škola už byla prázdná. Už se nám nedělo to, co na začátku, že se někdo třeba chtěl zamknout v kanceláři. Nikdo ale hrozby nebere příliš vážně. Já jsem třeba jednou, když oznámení přišlo, zrovna učila francouzské studenty. Ti začali utíkat, i když jsem jim říkala, ať jsou v klidu. Češi naštěstí nemají bezprostřední zkušenosti s teroristickými útoky. Ale není možné nebrat oznámení aspoň trochu vážně, riziko je moc velké. Po vyklizení přijdou policisté s vycvičenými psi a areál projdou. Pak nám řeknou, kdy můžeme opět otevřít.
Kdo si myslíte, že za tím stojí? Říkala jste, že podle vás to student nebyl.
Podle mě to je bývalý zaměstnanec, který se mstí, protože to vždy bylo načasované tak, aby nás to opravdu poškodilo. Výročí upálení Jana Palacha, den otevřených dveří, různé velké akce. Nebyla to klukovina kvůli jednomu testu. Navíc po dobu tolika let, to už by ten člověk musel mít dostudováno, nemělo by to žádnou logiku. Ten člověk nikdy nic nechtěl. Kdyby alespoň něco chtěl…
Viceprezidentka Interpolu: Mezinárodní stopu má dnes téměř každý případ |
On navíc oznámení vždy posílal mazaně i našemu studentskému časopisu. Proto to musí být někdo odsud. Kdo jiný ví, jaká je adresa našeho studentského časopisu? A studentská redakce vždy zveřejní informaci hned.
Naučilo vás to něco?
Spoustu věcí. Když útoky začaly, nebyli jsme schopni rozeslat dvacet tisíc e-mailů během půl hodiny. Teď už máme vše nacvičené. Museli jsme upravit informační systém, protože pachatel vždy nahlašuje bomby ráno a my se snažíme o uzavření školy informovat studenty a zaměstnance dříve, než přijedou ke škole. Naučili jsme se, kam rozvěsit cedulky, dát rychle informace na sociální sítě a na webové stránky všech fakult. Ale hlavně jsme se naučili, co všechno musíme řešit. V krizové komunikaci jsme udělali velký kus práce. Máme už předepsané texty, které musíme rozesílat, kam se jen přepíše pár slov a můžeme informaci rozeslat. Policisté z nás byli vždy téměř nadšení, když přijeli, škola byla evakuovaná a nesetkali se s žádnými protesty. Těch pár kolegů, kteří se ozvali, se pak většinou omluvilo, že jim praskly nervy. A ono, komu by nepraskly, když sedíte u státnic a přijde tohle.
Proti tomuhle je covid… Covid museli řešit všude na světě. Je to samozřejmě také těžké, ale my jsme měli výhodu, že nemáme laboratoře. Charakter naší práce umožňuje do onlinu snadno přejít. Navíc škola je moderní, všichni naši učitelé mají potřebné vybavení, studenti také. Šlo to relativně snadno.
Lidský kontakt ovšem přeci jen musel chybět, ne?
Samozřejmě, management je ostatně o tom, že se učíte řídit lidi. To se můžete naučit leda tím, že jste s lidmi v kontaktu. Bez týmové práce, diskuze, obhajoby to nejde. Ale pořád to je jednodušší, než když jste doktor a nemůžete se naučit, jak operovat slepé střevo.
Jak obecně online výuku hodnotíte? Sama jsem se setkala třeba s lidmi, kteří kvůli ní pozastavili studium, protože necítili, že jim to dává tolik, jako kdyby byla situace normální.
Myslím, že naši studenti jsou hodně známí tím, že většina při studiu už pracuje a mají to velmi dobře rozmyšlené. Rozloží si povinnosti tak, aby stíhali práci i školu. Takže mají čas přesně naplánovaný, aby vše stihli. Naopak se trochu obávám, že pro ně bude těžší vrátit se do školy, protože s online výukou to lépe stíhali. Nepozorujeme větší propadovost. Co jsme zaznamenali, byly snahy o podvádění, což jsme řešili přísně. Řadu studentů, kteří podváděli, jsme vyloučili ze studia, což je samozřejmě nepříjemné, ale není zase možné zneužívat situaci. Jsou nějaká pravidla, a ta mají být fér a stejná pro všechny.
Jak podváděli?
Například kopírovali při zkoušce celé texty z internetu. Naštěstí dnes už máte tak dokonalé softwary na porovnávání textů, že nám vyjede z programu procento podobnosti, podle kterého podvádění poznáme.
A vezmete si z online výuky něco? Mluví se třeba o nějakých hybridních formách studia, je v tom budoucnost?
Hodláme více přejít na práci s internetovými zdroji nebo na online konzultace a podobně. Co se ale týče výuky jako takové, tam bychom to mohli mít jako doplněk, ale v žádném případě ne plně. Když, tak pro celoživotní vzdělávání. Ale online dává fantastické možnosti. Ve výuce máte třeba generálního ředitele L’Orealu, který sedí v Paříži, nikdy by do Prahy nepřijel na hodinu a půl, ale pokud je to online, uvolní se.
Ani třeba přednášky bychom nechtěli zcela přesunout do online prostředí. V našem oboru se situace natolik vyvíjí, že každý rok je přednáška jiná, stejně by nebylo možné je předtáčet. A pak je také důležitá možnost se ptát, ačkoliv studenti se u nás moc neptají. Vždy, když přednáším pro francouzské studenty, pořád se mě někdo na něco ptá a já toho odučím tak polovinu toho, co tady. Ale mění se to.
Bojíte se, že se budou na podzim školy pro studenty zase zavírat?
Myslím si, že to je reálná možnost. Pokud se naši studenti a učitelé nenaočkují, jinak to nepůjde. Připravujeme aplikaci, která by usnadnila kontrolu při vstupu. Nainstalujeme rámy a ti, kteří budou naočkovaní, jen rychle projdou. Každé ráno sem jde 3,5 tisíce lidí. Není možné kontrolovat bezinfekčnost jinak. Věřím tomu, že naši studenti jsou zodpovědní a také chtiví cestování, chtiví společenského života a že se naočkovat nechají, a tím to budeme mít vyřešené.
O mladé se nebojím
Jak vlastně vnímáte mladou generaci? Často je kritizovaná, že je závislá na mobilech, zahleděná do sebe… Jak to vidíte vy?
Celý život jsem s mladými lidmi, to je výhoda tohoto povolání. Proto mi přijde, že stárneme tak nějak pomaleji. A mně se vůbec nezdá, že by se mladí lidé nějak dramaticky měnili. Ano, využívají moderní technologie, ale to my starší také. Vždyť je to fantastické, že si můžu se svými vnuky v Jeseníku každý den popovídat. Naopak mladí jsou teď víc aktivní. Máme spoustu studentských spolků, spoustu studentů, kteří se angažují třeba jako dobrovolníci, kteří profesionálně sportují. Měli jsme festival VŠE, který byl celý bez alkoholu a který si vymysleli studenti. A to se mi strašně líbí. Pro mě je dnešní mladá generace jiná také tím, že viděli zahraničí, ví, jak to ve světě vypadá. Nedělám si o ní nejmenší starosti.
Česká republika je malá otevřená ekonomika, která je naprosto závislá na spolupráci se zahraničím. A my potřebujeme mladé lidi, kteří mají zkušenosti, kteří někde byli a vědí, jak to v cizině chodí. To je ta největší přidaná hodnota, kterou jim můžeme jako škola dát. Ať se jedou podívat, ať to vidí na vlastní oči a ať se naučí myslet kriticky a sami posoudí, jaké to tady ve srovnání se zahraničím je. Mám zkušenost, že když studenti vyjedou ven, po návratu si života u nás začnou vážit. Všem bych radila, aby někam vyjeli, ať už na studijní pobyt nebo na stáž. Programu Erasmus si hrozně vážím a nemám ráda, když se říká, že to je největší cestovní kancelář na světě, protože třeba pro naše studenty rozhodně ne.
Vy sama učíte jako hostující profesorka na univerzitách v Paříži a Lyonu.
K Francii mám vztah, jsem frankofil. Francouzsky jsem se začala učit v osmi letech. Za socialismu existovaly školy s rozšířenou výukou jazyků a moji rodiče se rozhodli, že mě tam zapíšou. Takže jsem se učila od třetí třídy francouzštinu, od páté ruštinu a od osmé angličtinu. Dostala jsem vynikající základy jazyka. Pak, když mi bylo čtrnáct, jsem měla štěstí a za hlubokého socialismu mohla vyjet na tři týdny do Francie do Nîmes na výměnný pobyt. Šlo to jen proto, že Nîmes měla komunistického starostu. No a Francie mě úplně oslnila. Zvažovala jsem jít ji studovat na Filozofickou fakultu, tady na VŠE jsem pak spolužáky učila francouzsky, své první práce jsem psala ve francouzštině. Bavilo mě to a baví mě to dodnes.
Bohužel to je pořád jazyk, který umí relativně málokdo. Ale třeba se to teď s brexitem změní. Čím víc jazyků, tím víc si člověk bystří mozek. Ostatně, alespoň dva jazyky jsou i v našich osnovách, bohužel to tak není v praxi.
A jaké to je ve Francii učit oproti Česku?
Záleží, jaká je to škola. Ve Francii jsou nejlepší školy soukromé, je těžké se na ně dostat a chodí na ně studenti z velmi dobrých rodin. Vytváří se tam takový systém elit. Pak mají školy veřejné jako my. Každý Francouz má právo studovat na univerzitě. Kdo si to přeje, někam se dostane. Pak je ale velké síto v prvním ročníku.
U nás je skvělé, že i lidé z chudších rodin mohou studovat na dobré vysoké škole. To kdybychom si udrželi, by bylo správné. Proto nejsem zastánce zavádění školného.
A má dnes ještě vysokoškolský titul vůbec tu hodnotu?
Má a mít ji bude. Má ji po staletí. Univerzity vznikly proto, že někdo musí garantovat úroveň znalostí a vědomostí. Vysoká škola není návod k použití. Pokud se chcete naučit vyplnit daňové přiznání, můžete se přihlásit na kurz, ale vysoká škola vás naučí myslet a chovat se. Na to, jak tohle lidi naučit, ještě nikdo jiný nepřišel. Takže ano, mohou být „self-made“ lidé, lidé úspěšní jen se základní školou. Člověk bez vzdělání může mít talent, a ne každý vysokoškolák je chytřejší než ti ostatní. Ale titul je garance toho, že zaměstnavatel vás zaměstná na odpovídající pozici. Můžeme říkat, že vysokoškoláků je moc, ale myslím, že ještě nikomu neuškodilo, když chodil do školy. Investice do vzdělání je to, co se zemi může vrátit nejvíce. Společnost, která nedbá o vzdělání, začne zaostávat.
Potom však vidíme statistiky, podle kterých je velké množství vysokoškolských studií ukončeno neúspěšně. To je podle vás problém?
Já to tak vnímám, protože to jsou vyhozené peníze. Základní problém je většinou v prvním ročníku, potom se to mění. Je to tak i u nás. V prváku v některých oborech odejde i třicet procent studentů. Pak se to mění, v druháku třeba jen patnáct. To se ještě dá tolerovat, ale když je vysoká propadovost i dál, měla by se nad tím zamyslet škola.
Ždímají výhody, ač jim nenáleží. Kdo v Česku studuje jen na oko |
Ostatně, ministerstvo školství nedávno zavedlo jako jedno z kritérií, podle kterých se rozdělují peníze, graduation rate (podíl úspěšně ukončených studií, pozn. red.). Někteří studenti totiž mohou systém zneužívat kvůli sociálním výhodám, a to je pro stát velký problém - někdo se zapíše do školy ač do ní nechodí, aby za něj stát platil sociální a zdravotní pojištění. To my třeba řešíme tím, že sledujeme úspěšnost po semestrech a když někdo nesplní minimální počet kreditů, hned ho vyloučíme.
Kauza exposlance Dominika Feriho nedávno otevřela téma sexuálního obtěžování na univerzitách. Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík třeba pro Seznam zprávy řekl, že nejen kvůli ní by nejraději zrušil ústní zkoušky. Co si o tom myslíte?
To, co on (Dominik Feri, pozn. red.) dělal, je hrozné a neomluvitelné. Jako žena jsem na to samozřejmě velice citlivá. Ale u nás ve škole jsme takový problém řešili za celou mou praxi jen jednou. Děkan tehdy kolegu okamžitě vyhodil. Máme stanovené postupy, jak tyto situace řešit, ale náš kreditní systém studia je takový, že se studijní skupinky mění a vyučujícího mají studenti prakticky na každý předmět jiného. Nemusí se proto cítit závislí na jednom vyučujícím a třeba i na zkoušku mohou jít k někomu jinému, než kdo je měl na cvičení. Možná proto se na VŠE s tímto nebezpečným jevem příliš nesetkáváme.
Takže tento názor nesdílíte.
Je to absurdní. Proč ústní zkoušky rušit? Na vysoké škole nepůsobí a priori lidi, kteří mají nějaké úchylky. Navíc, vždy je přece jeden student na potítku a druhý je zkoušený, je tam svědek. Obdobné snahy vyznívají jako dehonestace vysokoškolských učitelů. Všichni musí mít zdravý rozum. Pokud má někdo pocit, že byl pod nějakým tlakem, ať to řekne. Podle našich opatření nemůže učinit oznámení anonymně, ale budeme jeho identitu chránit, případný pachatel se nedozví, kdo si na něj stěžoval.
Ať nekončíme na špatnou notu, měla bych ještě jednu otázku. Brzy budete ve funkci končit. Jak by měl váš nástupce postupovat a kam by měla škola dál směřovat?
Měla by směřovat do mezinárodna, protože co svět světem stojí, zahraniční zkušenost je správná.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
