Pro všechny by bylo ideální, kdyby si recenzi na knihu napsala Zuzka sama. Všechno by do sebe hladce zapadalo, věty by byly lehoučké, ani deko navíc, krásně by se to četlo a během čtení by se vám na tváři tvořil rohlík. Začala by se vám zapalovat lýtka a říkali byste si: „Tak přečtu ještě kousek, ale pak už vážně půjdu běhat... tak dobře... ještě tedy jednu stránku, ale pak už vážně jdu...“
Když se dáma rozběhne
|
Že jste závislákem jako Zuzka, poznáte právě podle toho, že po přečtení jedné dvou stran z knihy začnete cítit mravenčení v nohách, a třebaže zrovna sedíte ve vlaku směrem kamsi, reálně začnete uvažovat o tom, že byste vystoupili o zastávku dříve a zbytek doběhli. Nebo alespoň předstíráte, že jdete na WC do druhého vagónu, a přitom uličkou nenápadně popoběhnete, protože chcete do žil dostat alespoň špetičku toho endorfinu, který kape z řádků knihy.
Pašeráci kdysi používali techniku vmíchávání omamné látky do výroby papíru, stačilo pak knihu prolistovat a do konečků prstů se vetřel její jemný prach. Zuzce Součkové tato metoda pašování není zřejmě cizí. To si kdejaký čtenář, běžecký závislák, může namlouvat „Jsem čistej, jsem čistej“, jenže jakmile prolistuje Zuzčinu knihu, rozšíří se mu zorničky, zrychlí se mu tep a zrak začne šmejdit v úrovni podlahy, kde by se mohly povalovat nějaké použitelné kecky.
Nevím, jaký vliv bude mít tato kniha na neběžce. Je to kniha napěchovaná opravdovými příběhy o běhání, recepty z běžecké kuchyně, to vše proloženo štafetou běžeckých triků a zkušeností. Předpokládám dokonce, že si ji ani žádný na běhu nezávislý člověk nekoupí. Já si také nekupuji například knihy o galvanickém oddělení unipolárních a bipolárních signálů.
Zkuste další knihy: |
Při psaní těchto řádků se mi konečně v hlavě rozsvítilo a dostávám se k tomu, co pro mě kniha znamená a co může představovat pro ostatní blázny v běhu. Je to kapesní zaháněč běžecké kocoviny, palička běžecké ganji, která naštěstí není na lékařský předpis. Kapesní Ziplock pro chvíle, kdy si člověk chce nasimulovat stav, že je free, že peláší krajinou, dupe tam ty kilometry, zatímco vítr lapá po dechu a tělo vyrábí kvanta dosud nezakázané návykové látky.
Nejsem bohužel nestranný, jsem téměř obdobně postižený jako Zuzka. Jsem dokonce stejný ročník výroby. Všechny její postřehy vnímám, jako by se děly mně. Až na drobné úchylky k růžové barvě a shoppingu. Ale všechny ostatní unisex příhody by se mohly stát i mně, nebo se dokonce staly. Či komukoliv jinému. A to je na tom krásné, že čtenář může konfrontovat své zkušenosti s úsměvně popsanými zážitky a myšlenkami Zuzky Součkové a při tom se škodolibě bavit nad tím, že ve své úchylné závislosti na běhu není sám. V jedné chvíli mě dokonce paralyzoval soucit. Kolegiální soucit se Zuzčiným manželem v pasáži o kladném vlivu běhu na Zuzčinu peristaltiku.
Tuším, že Zuzana psala a píše jen proto, že se prostě potřebuje z toho přívalu endorfinů a nově nabyté závislosti vypsat, že se zatím neskrývá žádné sdělení budoucím generacím. Přesto pro mě kniha osobním poselstvím je. Je poselstvím o tom, že v kterémkoliv věku, pokud najdeme osobní odvahu něco měnit, můžeme vstoupit do nečekaných a do té doby těžko přestavitelných dimenzí svého životního osudu. Já vím, jsem nějakej chytrej, přestanu radit. Ale pozor, v Rusku jsem sice nebyl, ale padesát už mi bylo. Přečtu si ještě kousek knihy a pak půjdu běhat.
Abych nepsal jen v superlativech. Na obálce chybí varování: Devět z deseti chirurgů nedoporučuje číst pacientům upoutaným na lůžko.
Ukázka z knihy: Když se dáma rozběhneBěžím si pro zdraví, nebo snad ne?
Jak to vlastně je?
Je běh zdraví tolik prospěšný, jak se všude píše? Nebo je to tak, jak říkají moji přátelé neběžci: „S tím během to nepřeháněj, nebo si ublížíš.“
Pořád nad tím přemýšlím.
Kdysi, když jsem ještě neběhala, jsem si myslela, že běh je naprosto škodlivý. Kdykoli jsem se rozběhla, nemohla jsem popadnout dech, píchalo mě ukrutně v boku a myslela jsem, že je to můj okamžitý konec. Tehdy mi běh nepřipadal vůbec zdravý. Natož nepostradatelný. Naopak, měla jsem pocit, že to je nejhorší činnost, jaké se můžu kdy ve svém životě věnovat.
Přešlo pár let, asi třicet, a já jsem se pomaloučku polehoučku pustila do běhání, jak už víte. Nejdříve to byl běh indiánský. Tedy kombinace chůze-běh. Později jsem přešla přímo k samotnému pomalému běhu. Pak jsem začala trošku i závodit. Pokaždé jsem sice neměla nejlepší čas, ale to mi nikdy nevadilo. Zato jsem se často stala nejstarší závodnicí. Několikrát jsem závod i vyhrála. To tehdy, když pořadatel vyhlásí kategorii 50+.
Jakmile jsem začala víc běhat a trochu i závodit, začaly se v mém okolí ozývat starostlivé hlasy. Převelice starostlivé. Moje okolí, blízké i vzdálené, o mě začalo mít strach!
Říkají mi:
„Ty by ses neměla tak honit!“
„Není zdravé tolik běhat!“
„Dej si pozor, aby ti to běhání neuškodilo!“
„Co když se zraníš?!“
„Budou tě bolet záda! Kolena taky!“
„Většina závodníků je ve vyšším věku vyřízená!“
„Běhat tak daleko, to je nerozum!“
„V tvém věku je to přímo nebezpečné!“
„Uvědom si, že už nejsi nejmladší!“
A tak dále…
Prostě samá slova, která člověk „rád slyší“... A já najednou nevím. Má mě ten přehnaný zájem o moji osobu těšit? Má mě vystrašit? Proč se o mě najednou všichni tolik starají? Vždyť doteď jsem jim byla ukradená. Neměli starost, když jsem třeba jedla uzený bůček. Nikoho nepohoršilo, že jsem se cpala čokoládou. Že bych přibrala, to bylo všem fuk. A najednou mají strach o moje kolena? O moje záda? O moje zdraví? Byla by o mě taková starost, kdybych kouřila? Nebo pila alkohol? Nebo byla obézní?
Nevím, proč se o mě okolí bojí právě proto, že běhám.
Jak to tedy s během je? Je opravdu tak zdravý, jak se píše na stránkách zabývajících se běháním, nebo nezdravý, jak tvrdí ostatní?
Aťsi to je, jak chce. Mne to nezajímá. Já běh miluju. Běhám, protože mi přináší radost. Takové dávky endorfinů, jaké mi dodává běh, bych nenašla v žádné jiné droze. A pořád si myslím, že je lepší být závislá na běhu než na… třeba cigaretách.
A proto běhám a běhám. Běh mi dává sílu přežívat všední dny. Dává mi krásu prožitých okamžiků. A já jsem vděčná, že jsem se s během potkala, že nám to spolu vyhovuje a ubíráme se společně dál životem. Bez ohledu na to, že mě možná budou bolet kolena, že to není zdravé, že se můžu zranit, že už nejsem nejmladší.
Svým blízkým vzkazuji: „Nemějte o mě starost, jsem už velká holka a umím si sama poradit, jak se svým životem naložit!“
|
