Emil Zátopek experimentoval s vlastním tělem. Nedávno vyšel jeho životopis

aktualizováno 
Objevil, proč byl stvořen, a žil pro to. Emil Zátopek byl běžcem tělem i duší. Přečtěte si ukázku z prvního uceleného životopisu legendárního sportovce.

Kniha redaktora Marka Odstrčilíka doslova pohltila, a to i svým grafickým zpracováním. | foto: Magdaléna Ondrášová, Rungo.cz

Vypráví o jeho dětství v početné rodině, o mládí v baťovském Zlíně, o době, kdy se u nás rodil běžecký sport, o respektovaných soupeřích i přátelích, o armádě a disciplíně, o manželství a také o politice. Ale především a stále o běhání.

Emil běžec

Pavel Kosatík

  • Kniha je součástí projektu Zátopek 2016, který připomíná fenomenálního běžce, vzor milionu lidí na celém světě
  • 285 stran
  • Knihu vydal ve vlastním nákladu ČOV, 2015

Knihu zakoupíte u všech dobrých knihkupců.

Kniha je připomenutím osudu člověka, kterému se jako jedinému atletovi v historii světového běžeckého sportu podařil zlatý hattrick v individuálních disciplínách na olympijských hrách, a to v roce 1952. Je potvrzením toho, že pokud děláte cokoliv na sto procent, není možné, abyste neuspěli, i když zrovna nezískáte olympijské zlato. A v duchu zátopkovského hesla „Nemůžeš? Přidej!“ je také inspirací k amatérskému běhání nás všech.

Přečtěte si dvě kapitoly z knihy, která se dostala před pár týdny na pulty obchodů a nadchla nás:

Fotogalerie

MAGIE BĚHU

Za války ve Zlíně pochopil, že o tom, kde leží meze jeho běžeckých možností, nerozhoduje nikdo víc než on sám. Je na něm, jak ovládne při běhu únavu a bolest a jak se od nich dokáže odpoutat. Od té doby začal testovat meze svých schopností, nejčastěji při běhu, ale zdaleka nejen při něm. Později často vyprávěl historku, která jeho odhodlání experimentovat bez hranic vystihovala. Jeho cesta do práce vedla ve Zlíně s kopce alejí topolů. Jednou ho napadlo, že vyzkouší, jak dlouho vydrží jít se zatajeným dechem, a dal si za úkol, že to vydrží ke čtvrtému topolu v řadě. Nikoli během, ale klidnou vycházkovou chůzí. Když to dokázal, přidal si druhý den jeden topol navíc. A další den zase. Každý den o jeden topol navíc a celou cestu k němu bez jediného nadechnutí, s čím dál větším tlakem v hlavě a v prsou. Postupně začaly být tyto pocity k nesnesení, Emil však nepovolil. Jednoho dne, kdy bez dechu konečně dorazil až na konec aleje, vyčerpáním omdlel. Když se seběhli lidé, probral se, lekl se a utekl.

Vždycky bral v životě všechno doopravdy, na všechno se vážně připravil. Nic ho při tom nemohlo zastavit, ani to, že po vyřazení z vojenské akademie zůstal dál v Milovicích v hodnosti velitele tankové čety. Až do dubna 1949 tam velel třem tankovým osádkám a až ve volnu běhal, podle spisovatele Oty Pavla o půlnoci a s rohy hřiště vyznačenými vápnem, na které bylo potmě aspoň trochu vidět, takže nezaběhl někam do strouhy a nepotloukl se při tom. Sám se svým nočním nebem a také se svým běžeckým štěstím, o které se mohl dělit jen s hvězdami. Osamělý běžec v noci. Další běžci, jeho budoucí konkurenti, v té době spali.

Vytrvalec z klubu ATK Praha Emil Zátopek po tréninku v lesích u Staré...

Vytrvalec z klubu ATK Praha Emil Zátopek po tréninku v lesích u Staré Boleslavi. Ve vysokých botách se silnou gumovou podrážkou běhal každý den 12 až 15 kilometrů. (30. ledna 1953)

Podřídil běhu celý svůj život. Nebylo to tak, že by na běh myslel jen při tréninku, ale právě naopak: celý život se mu stal přípravou na běh, fyzickým a zároveň i myšlenkovým tréninkem. Dospěl k názoru, že běh je vlastně jakýmsi koncentrovaným životem: platí v něm stejná pravidla jako jinde, jen mnohem intenzivněji. Běhu, stejně jako lidskému životu, škodil stereotyp, zjistil Emil – a tak ho začal systematicky narušovat.

Nestačilo jen před závodem trochu ubrat na tréninkových dávkách, aby tělo i duch byly na startovní čáře ve správném poměru zároveň odpočaté i nabuzené. Emil zjistil, že se mu subjektivně lépe běží (a že jeho výkon pak většinou také objektivně stoupne), když si jde večer před závodem třeba zatančit. Nebo když udělá nějakou jinou neobvyklou věc, která vyhodí jeho organismus ze stereotypu a vyvolá v něm zostřenou reakci, „zvýší hormonální hladinu“, jak tomu sám Emil říkal.

Další oblastí, ve které nepřestával experimentovat, byla životospráva. Nikdy v životě nedržel žádnou speciální atletickou dietu, naopak si dopřával, jako by si chtěl dodatečně vynahradit období dětství a války, kdy jídla nebyl dostatek. „Když mám hlad, najím se, když mám žízeň, napiju se,“ složitěji to neviděl. Důvěřoval svým instinktům, a věřil tedy také, že tělu prospívá to, co člověku chutná, obzvlášť při zvýšené fyzické námaze. Ale mezi běžná jídla zařazoval také experimenty: oblíbil si a ve velkém konzumoval třeba česnek, a když si všiml, jak se slepice živí zeleným a prospívají, začal pojídat pampelišky a zapíjel je mlékem...

Jindy ho viděli, jak při tréninku běhá s vojenským pouzdrem na mapy přes rameno: měl v něm obilí, žito a oves, a když v běhu dostal chuť, nabíral je a žvýkal. Jeden den zjišťoval, jak se mu poběží, když celou noc předtím nebude spát, jindy zkoušel, jak poběží přejedený nebo s mírnou opičkou v hlavě.

Spal sedm hodin denně, před závody, pokud na to zbýval čas, déle, třeba také deset. Nekouřil, z alkoholu znal tehdy jenom pivo občas po tréninku, na doplnění tekutin. Platil však za vyznavače minerálek, po kterých se cítil svěžejší.

Zátopkovy pokusy se životosprávou se však nezakládaly jen na experimentech v duchu metody pokus/omyl. Často odrážely také jako zkušenosti zlínského chemika – i své zkušenosti z válečného Zlína dokázal Emil zapojit do celkově metodického směřování svého tréninku. Čeští závodníci, jeho vrstevníci, to s ním poprvé zažili, když se na jaře 1947 jelo Orient Expressem na soutěž spojeneckých armád do německého Hannoveru: Emil v kupé přede všemi otevřel svůj papírový kufr a vyndal na stolek své potěšení. Nejdřív vzal citron, který rozřízl a vymačkal do připravené láhve Mattoniho kysibelky. Pak vytáhl sáček s bílým práškem, který kamarádům prohlásil za plavenou křídu, nabral z něho dvě lžíce a přidal do vody. Vznikla na pohled ne zcela vábná směs, kterou ani nešlo rozmíchat; bylo však vidět, že Emil její přípravu neabsolvuje poprvé. Bělavou kaši bez mrknutí oka vypil, a když se tomu kamarádi divili, vysvětlil jim úvahu, která ho vedla: Jako sportovec potřebuje vitamín C. To je citrón. Šťáva z něj je ale agresivní a poškozuje zubní sklovinu, proto tedy ta plavená křída, která její účinek neutralizuje.

Atlet Emil Zátopek se svou oblíbenou kytarou. (17. dubna 1958)

Atlet Emil Zátopek se svou oblíbenou kytarou. (17. dubna 1958)

Ono mistrovství spojeneckých armád v Hannoveru nakonec Emilovi přineslo jeden z dalších slavných zážitků: přespolní běh se běžel, jak bylo tehdy obvyklé, na dostihové dráze, což podle všeho přilákalo tradiční dostihové obecenstvo, které v jemnostech nedokázalo vždycky rozlišovat. Emilovi se za jeho vítězství dostalo vyznamenání od manželky pořádajícího britského velitele, milovnice dostihů, která ho pochválila za to, že dosud žádný kůň ji na dráze nevzrušil tolik jako on.

Zjistil, že je schopen trénovat za všech okolností, v jakémkoli počasí, nejenom po křivolakých lesních stezkách, ale vlastně v jakkoli cizím prostředí. Když v roce 1947 při závodech v holandském Emschede došel k závěru, že mu klesá výkonnost, krátil si dlouhou chvíli při návratu domů pobíháním po nádražích, kde vlak dělal zastávky, a testoval také, zda dokáže v běhu stačit vlaku, pokud nepojede plnou rychlostí. Stačil; vrátil se z Holandska domů spokojený s tím, jak si tam dobře zatrénoval.

Na konci roku 1947, půl roku před olympiádou v Londýně, mohl bilancovat neuvěřitelný výsledek: ze čtyřiadvaceti závodů, které v tom roce absolvoval, jen v jednom z nich nevyhrál. Upevnil svou pozici nejlepšího běžeckého vytrvalce na světě, držel světové rekordy na tři a pět kilometrů. Jeho výkonnost byla taková jako dosud nikdy a stále stoupala. Při představě, kde asi a jestli vůbec někde leží hranice jeho možností, se Emilovi možná točila hlava.

Ale bylo to tak: po celý rok 1947 se jeho běžecké schopnosti stále zdokonalovaly, jako by takto měly růst donekonečna. Navíc nikdy v životě neměl tolik zážitků jako v té době, a za naprostou většinu z nich vděčil opět sportu: v tom roce celkem Xkrát závodil v cizině, o Vánocích 1947 dokonce až v Africe: redakce prestižního deníku, vycházejícího v Alžíru, ho pozvala na sedm a půl kilometrů dlouhý přespolní běh na místním dostihovém stadionu – i ten Emil s přehledem vyhrál.

Ještě před dvěma třemi lety byl zelenáčem, na fotografiích vypadal jako kluk, který vedle všech těch zkušených evropských borců nemá šanci. Když nezávodil, jeho udatné běžecké srdce na něm zvenčí nebylo nijak zvlášť vidět. Na konci roku 1947 už ho ale jeho soupeři uznávali v mezinárodním měřítku. Sbíral však zkušenosti i jinak: na rozdíl od drtivé většiny svých spoluobčanů trávil velkou část svého času na cestách, viděl skoro celou poválečnou Evropu a také tato zkušenost ho formovala, umožňovala mu porovnávat s tím, co se dělo doma.

Před očima měl olympiádu. Zaměřil na ni už celý zimní trénink 1947/1948. Zimu strávil zas běháním venku v lesích, po zasněžených cestách a v kanadách. Když potmě neviděl na cestu už ani s baterkou, přesunul se na místní atletickou dráhu; mělo to výhodu, protože tam dopadala trocha světla z nedalekého nádraží. Když si navíc, tak jak býval potmě už dřív zvyklý, obsypal obrysy dráhy vápnem, trefil potmě do zatáček a nemusel se bát, že se při tom potluče.

...pokračujte dál na druhou kapitolu BĚHÁNÍ JE VĚDA

Nejčtenější

Vezmi děti a kopni ji do zadku, radila náhradní manželka. Míra poslechl

Jarka poznala Míru, když jí bylo 15 let. Mají spolu dvě děti.

Vztah Jarky s Mírou je před krachem, zatímco Martina s Michalem spolu vrkají jako hrdličky a do Výměny manželek se...

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Další z rubriky

Vyhýbáte se mléku či lepku? Možná nemáte alergii, jen podléháte módě

Ilustrační snímek

Uspořádat večeři s přáteli může být dnes docela oříšek. Někdo nejí lepek, jiný cukr a další laktózu. Diety s vyloučením...

Snažím se být pozitivní, lidé pak chtějí bojovat, říká onkolog

Profesor Marek Svoboda, ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně

Onkolog Marek Svoboda se snaží u svých pacientů porazit zákeřnou chorobu, ale věnuje se i genetice nádorů, která dokáže...

Strašná únava a hororové sny plné mučení. I tak se žije narkoleptikům

Ilustrační snímek

Někdo si vede snový deník, jiný se naopak na noční dobrodružství snaží co nejrychleji zapomenout. Při kterých poruchách...

Syrová strava dodá energii a ubere kila. Hlídejte si ale vitamin B12

jídlo, ilustrace, zelenina

Podstatou raw stravy jsou potraviny bez tepelné úpravy, uměle vyrobených tuků, rafinovaných cukrů a chemických přísad,...

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.

Databáze nemocí

Najdete na iDNES.cz