Abych netrávila volná odpoledne zahrabaná doma do kapesníků a romantických filmů, vydala jsem se vstříc novému životnímu stylu. Začala jsem zdravě jíst, zbavila jsem se zlozvyků, porce pěkně pětkrát denně, hodně zeleniny, pohyb. Asi po třech měsících moje úsilí začínalo být vidět.
Byla jsem šťastná a spokojená, ale ten fald na tom břiše pořád byl. Ten zadek se do těch o číslo menších kalhot pořád nevešel. Tak jsem porce začala trochu menšit. Sladké jsem nevzala do pusy ani omylem, na pití pouze vodu, občas bylinkové čaje.
Týden bez večeře za trest
Ale jak to tak bývá, zakázané ovoce nejlépe chutná. Začalo to nevinnou oslavou kamarádčiných narozenin. Toho alkoholu, těch chlebíčků, tyčinek, sušenek, jednohubek, dortíků, zákusků... Svědomí si své vytrpělo, ale na postavě se to neprojevilo.
Byla jsem šťastná, ale stejně jsem za trest asi týden nevečeřela. Každé ráno jsem se probouzela s vlčím hladem, ale zůstala jsem u svých porcí. Na pomoc jsem si přizvala ještě hubnoucí čaje. Hubla jsem dál a dál se radovala.
Moje okolí si té změny začalo všímat. Postavu mi spíš každý chválil. Až na rodiče, samozřejmě. Ale moje výkyvy nálad byly horší a horší. Jakmile se někdo jen zmínil o jídle, v jakémkoli smyslu, brala jsem to jako jakýsi útok na mě.
Byla jsem protivná, nechtěla jsem vůbec vylézt mezi lidi a postupně začaly i zdravotní problémy.
Plakala jsem hlady
Svalové křeče byly na denním pořádku, ani to magnesium už nepomáhalo. Moje krásné lesklé dlouhé vlasy chátraly, nehty se rozpadaly, jindy čistá pleť své protesty projevovala nevzhlednými pupínky a suchými mapami. A to mi na náladě samozřejmě nepřidávalo.
Se stejnou úměrou, s jakou jsem menšila své porce, se zmenšovaly i mé síly. Už jsem nebyla schopná zvednout ani to nejlehčí závaží v posilovně. V zrcadle jsem pak viděla propadlé tváře, klíční kosti, žebra. Moje krásná prsa zmizela, ale připadala jsem si tlustá.
Hlad byl velký, ale za trest, že jsem vůbec měla hlad, jsem nejedla. Nic. Doslova jsem plakala únavou a hladem. Až jsem to jeden den nevydržela a zlikvidovala jsem celou spíž. Opravdu celou. Byla jsem nešťastná, ale sytá. A tímto způsobem jsem fungovala asi další dva měsíce. Všechno, nebo nic.
Zlom přišel v Anglii
Přišly prázdniny a také můj třítýdenní pobyt v Anglii. Předsevzala jsem si, že jako slušná dívka budu v hostitelské rodině normálně jíst.
Na(ne)štěstí jsem narazila na skvělou maminu, byla to výjimečná kuchařka, která mě zásobila výborným jídlem od rána až do večera. Byla jsem šťastná, křeče ustaly. Užila jsem si tři týdny absolutní bezstarostnosti a obžerství, což se samozřejmě projevilo deseti kilogramy směrem nahoru.
Návrat do Česka byl náročný. Nejapné poznámky se mi nevyhnuly, ale já jsem se prostě nedokázala vrátit do starých kolejí. Řekla jsem si, že si dopřeju všeho, ale s mírou.
Snědla jsem úplně všechno
Začátky byly hrozné. Byla jsem strašně nešťastná z toho, jak vypadám, protože jsem si své tělo v době hubenosti samozřejmě nezapomněla dokumentovat. No a srovnávat to pak s pohledem do zrcadla... Párkrát jsem si dala hladovku, ale dopadlo to opět zlikvidováním železných zásob.
Nejvíc do mě hučela moje nejlepší kamarádka, která po celou dobu, co mě všichni zatratili, věřila, že to jednou skončí. Snažila se mě rozptýlit způsobem, věděla, že na to musím přijít sama.
Jakmile jsem si dovolila jíst, jedla jsem všechno. Ze strachu, že za chvíli zase nebudu moct. Tuto fázi jsem úspěšně překonala v momentě, kdy jsem si slíbila, že jíst budu už pořád.
Zvládla jsem to bez odborníků
Nikdy jsem se na odbornou pomoc neobrátila a to je možná i důvod, proč se mé myšlenky k tomuto kolotoči ještě občas stočí. Mám teď normální váhu, asi o dvě kila méně než při návratu z Anglie, zdravé vlasy, pevné nehty, pleť se stále ještě zotavuje, ale je viditelně lepší.
Ale trápí mě to, není to ta moje vysněná váha. A když už někdo má jakoukoli, třeba i žertem myšlenou poznámku ohledně mého vzezření? Kdokoli by to bral s humorem, ale to já nedokážu. A příště, až někde nadhodíte rádoby vtipnou poznámku na téma „špíčky jsou přeci sexy“, pořádně se podívejte, komu to říkáte.
Já to zatím úspěšné ignoruju, ale mám strach, že až jednou budu mít nějaký větší problém, najdu si důvod, proč se k tomu vrátit. Občas se to stáčí oběma směry, přejím se, nadávám si za tu sladkost navíc, ale dám si ji, jindy si dám k obědu porci pro vrabce a večeři oželím.
Zase jsem začala cvičit, ale nedokážu přestat jíst. Ani nechci, teď ne.
Jsou špíčky sexy?
A co víc k tomu dodat? Ti, kteří mají problémy s jídlem, ve většině případů nejsou hloupí, nechtějí se předvádět anebo zviditelňovat, jak si spousta lidí domýšlí. Ze začátku existuje problém a tohle je takové řešení, které prostě přijde samo, potichu. Začne sžírat za pochodu a přerůstá přes hlavu.
Ten, kdo tím trpí, je doopravdy nemocný. Jen záleží na tom, kdy si to uvědomí. Ne vždy je to ale včas. Pak je důležitá podpora a zázemí okolí, ale ne ve smyslu nadávání a zatracování. Můžete člověku říci tisíckrát to samé, ale jestli to prostě nechce chápat, nebude. Je potřeba najít něco, na čem dotyčnému záleží, co ho baví, co má rád a hlavně, co dokáže postavit v žebříčku hodnot výš, než vidinu těla photoshopové modelky.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
