Je to strach, který mě někdy přepadává na každém kroku. Trvá to už více než čtyři roky.
Sotva jsem došel do školy
Ze začátku mi byla diagnostikována sociální fobie. Navštěvoval jsem dětskou psychiatrickou poradnu, lékaři mi nasadili antidepresiva a na nějaký čas se to trochu zlepšilo. Ale od mých šestnáctých narozenin to šlo se mnou dolů. Sotva jsem došel do školy. Nákupy nebo venčení psů nepřipadalo v úvahu.
Postupně jsem se uzavíral čím dál víc do sebe a mou jedinou nadějí se stávaly léky. Strašně jsem se k nim upnul a jen pátral po tom, který by mi mohl pomoct.
Potom přišel přestup z učňáku na obchodní akademii. Říkal jsem si, že začnu od nuly. Že vše hodím za hlavu a začnu na sobě pracovat. Jenže jsem typ člověka, který si tak dlouho hraje s ohněm, dokud se nespálí.
A pak jsem se říznul
Začal jsem si od nervů ulevovat sebepoškozováním, čím dál tím častěji se mi do hlavy přimotávaly černé myšlenky. Ale říkal jsem si, že to vydržím, že to snad jednou dobře dopadne.
Loni na podzim jsem se ve škole během vyučování doslova griloval zaživa. Byly to ty nejhorší panické ataky, jaké jsem kdy měl. Do toho všeho jsem si začínal zahrávat s léky. Nejdřív jeden denně navíc, pak dva, tři... a před mou první hospitalizací jich bylo devět, deset...
A 22. října 2009 se to stalo. Při velké přestávce jsem běžel do šatny, vyhrnul rukáv, popadl žiletku, zatnul zuby a řízl se do zápěstí. Ale nepovedlo se to napoprvé, ta rána nebyla tak hluboká.
Zachránila mě spolužačka
Chtěl jsem pokračovat, ale něco mě zarazilo. Nevím, jak bych ten pocit v tu chvíli popsal. Stál jsem tam se zakrvácenou rukou a nevěděl, co dál. Něco se ve mne v tu chvíli hnulo. Překryl jsem ránu potítkem a vrátil se.
Sotva se rána zahojila, přišly Vánoce. No a pak další pokus. Ale tentokrát nescházelo mnoho a mohlo to být za mnou. Nebýt jedné mé bývalé spolužačky, mohl jsem být pod drnem. Dodnes jí patří velký dík.
Dostal jsem se z nejhoršího
Za dva dny jsem byl v psychiatrické léčebně.
Tam mě dostali z toho nejhoršího, hospitalizaci jsem si ještě dvakrát zopakoval. Hodně mi to pomohlo, dost věcí jsem se tam naučil. Deprese téměř vymizely, myslím, že agorafobie je taky na ústupu. Až teď ale vím, že na sobě musím hlavně pracovat já sám, že mi v tomhle jen samotné léky nepomohou.
Pro všechny, co se s touto chorobou potýkáte: nevzdávejte to. Kvalitní doktoři dnes dokáží zázraky. Jen je někdy problém, že se špatně hledají. Ale dá se to zvládnout.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
