Na můj mozek zaútočila smrtící bakterie. Týdny jsem bojoval o život

Když jsem se probudil z bezvědomí, myslel jsem si, že jsem v laboratoři, kde se dělají pokusy na lidech. Přitom jsem bojoval o život na JIP v nemocnici Na Bulovce, protože můj mozek napadla pneumokoková bakterie. Čtenář Karel napsal další příběh našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Tento příběh jsem sice napsal já, ale měly by ho spíše psát moje žena a děti. Až od nich jsem se totiž dozvěděl, co se se mnou dělo, když mě napadla smrtící bakterie. Nepamatuju se totiž ani na to, co mi bylo pár hodin před tím, než jsem upadl do bezvědomí.

Od nedělního dopoledne mi nebylo dobře. Bolela mě hlava, několikrát jsem zvracel, měl jsem i trochu teplotu. Je mi už lehce přes šedesát, a tak jsem ležel, odpočíval a doufal, že se mi udělá brzy dobře.

Za pár hodin se můj stav dramaticky zhoršil. Dostal jsem záchvat, který by se z části mohl podobat epilepsii, z části mrtvici. Měl jsem pěnu u pusy, házel jsem s sebou, byl jsem zpocený horkým potem.

pneumokoková meningitida

Napadá především děti do pěti let. Druhou ohroženou skupinou jsou lidí starší šedesáti let.

Existuje až 90 typů bakterie, ovšem některé z onemocnění způsobuje jen zhruba 13 typů.

Přenáší se vzduchem nebo dotykem, její inkubační doba je 1 až 3 dny.

Nejprve se dostává do nosohltanu, odtud do plic a poté až do krevního oběhu a celého těla.

Zánět mozku je nejvážnějším pneumokokovým onemocněním s vysokým rizikem úmrtnosti nebo trvalých následků, jako je ochrnutí, nedoslýchavost nebo epilepsie.

Projevuje se bolestí hlavy, horečkou, zvracením, spavostí. Jasným příznakem je, že nemocný nemůže sklopit hlavu a dotknout se bradou hrudníku.

Manželka zavolala záchranku, která mě odvezla do Vojenské nemocnice v Praze. To už jsem byl v bezvědomí.

Odhalení z míchy

Lékaři si napřed nevěděli rady, respektive nedokázali přijít na to, co mi je. Poslali mě na CT mozku, vyšetřovali mě na mrtvici. Nic. Prý jsem vypadal, jako bych se něčím otrávil, nebo chytil nějakou infekci. Ale jakou?

I má manželka, která pravidelně volala do nemocnice a ptala se na můj zdravotní stav, vyloučila, že bych se něčím mohl otrávit.

Až když mi v nemocnici provedli lumbální punkci, zjistili, že mám pneumokokovovou meningitidu, tedy bakteriální zánět mozku.

A tak jsem se znovu stěhoval, do pražské nemocnice Na Bulovce, která se na tyto choroby specializuje.

Převoz jsem přežil

Celou dobu jsem byl v bezvědomí. Když manželka volala Na Bulovku a ptala se, jak to se mnou vypadá, lékařka jí řekla větu, z které jí zamrazilo: "Převoz k nám přežil."

To už mi ale nasadili silná antibiotika, která se měla se zánětem v mé hlavě poprat a porazit ho. Tak, abych přežil a abych mohl hýbat rukama i nohama, nebo abych nepřišel o sluch.

Několik dní pak manželka a děti dostávaly od lékařů pořád stejné zprávy: Váš manžel (otec) má silný otok mozku, musíme počkat, jak zaberou antibiotika. Nemůžeme vám říct, jak to dopadne.

Zápal plic, stafylokok, cukrovka

Trávil jsem dny a noci na jednotce intenzivní péče. Ale já o tom stejně nevěděl. Napojen na všechny možné přístroje, co tam měli, s trubičkou v krku, abych mohl dýchat. Dál jsem byl v umělém spánku.

Aby to nebylo tak jednoduché, přišly snad všechny možné komplikace, které mě v mém důchodcovském věku mohly potkat. Dostal jsem oboustranný zápal plic a také zlatého stafylokoka a také se mi rozjela cukrovka.

To všechno znamenalo další léky, další antibiotika.

Zázrak po třech týdnech

Asi po třech týdnech v částečném bezvědomí a umělém spánku mě lékaři začali pomalu probouzet. Vždycky jen na chvilku, pak mě zase uspali. A mezitím mi dělali další testy a vyšetření, zkoumali, jak se s útokem bakterie vypořádal můj mozek.

Jako by se stal zázrak, ale já to přežil bez úhony, bez trvalých následků.

I když jsem třeba zprvu, jak jsem měl dýchací trubičku, nemohl mluvit. Když doktorka zjišťovala, jestli slyším, stačilo jí, když jsem trochu kýval hlavou.

Postupně jsem se z choroby vyhrabával, pomalu jsem začal chodit, napřed po pokoji, pak i po chodbě. Začal jsem postupně mluvit a také sám jíst, jak mi zarůstala díra v krku po tracheotomii.

Za měsíc jsem zhubl asi patnáct kilo. A za měsíc a půl v nemocnici jsem konečně mohl jet domů. Opravdu to beru jako malý zázrak. Nebo velký?

Dnes jsou tomu dva měsíce po mém návratu domů. Jsem sice zesláblý a už zdaleka nemohu dělat to, co jsem dělal, ale žiju a toho si nesmírně vážím.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu [e-mail]. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.