Projevy této nemoci jsem začala pociťovat, když za mnou jednou přišel manžel do práce. Pracuji v kanceláři především s muži a mému manželovi se to nelíbilo. Možná si připadal vůči nim nějaký méně atraktivní, ale já jsem to přece jenom cítila jinak.
Milovala jsem ho, ale to mu nestačilo. Začalo to velkou scénou kvůli kolegům. Od té doby mě více hlídal. Pokaždé se mě ptal, kam jdu, a s kým jdu.
Ideální oblečení? Montérky
Za nějakou dobu mu to ale nestačilo a začal kontrolovat, v čem jdu. A když jsem byla nějak (podle něho) více vyzývavě oblečená, tak mi ztropil takovou scénu, že jsem se musela jít převléct do nějakého horšího oblečení. Nejraději by byl, kdybych chodila v montérkách.
A když bylo vedro na padnutí, tak mi můj "hodný" manžílek dovolil obléknout sukni ke kotníkům a tričko s krátkým rukávem. Vůbec nebylo možné si vzít kraťasy nebo minisukni, to by totiž už vyváděl jako tygr.
Chvilku mu tohle vystačilo, ale ne na dlouho, potom mi totiž začal prohlížet mail i telefon. Vždy, když jsem byla přihlášená na mailu a šla třeba na záchod, slyšela jsem tiché klikání myši. Ale jakmile jsem vyšla ze záchodu, manžel už seděl na sedačce a dělal jakoby nic.
S telefonem to bylo to samé. Když jsem přišla k přístroji, měla jsem třeba otevřenou zprávu, kterou jsem si nečetla. A když jsem na něho udeřila s otázkou, proč se mi hrabe v mobilu, vždycky si něco vymyslel. Jednou to bylo, že hledal kalkulačku, podruhé zas kalendář a esemeska mu tam sama naskočila...
Prostě si vymýšlel a maskoval, jak na mě žárlí. Už jsem si na to zvykla a řekla si, že ho prostě miluju a žádná taková "prkotina", jako je jeho žárlivost, nás nemůže rozdělit.
Manžel mi dal facku
Byla jsem ochotná mu to tolerovat, ale jednoho dne přišel zlom. Byli jsme spolu ve městě nakoupit a po mně se díval jeden muž a usmíval se. Taky jsem se na něho podívala, ale to jsem neměla dělat. Protože pohled zachytil můj manžel a dokonce mi dal facku!
Tak to byla poslední kapka. Dokonale jsem se probrala. Taky jsem mu ztropila pěknou scénu, že s ním takhle žít prostě nemůžu, že je blázen a že na mě prostě moc žárlí. A jestli se nepůjde léčit, tak že se s ním klidně rozvedu.
Tahle slova mu pomohla uvědomit si, že to vážně přehání. Sám se i přiznal, že ho to tíží a rád by se toho zbavil. Za několik dní si sám vyhledal odbornou pomoc a nějakou dobu se léčil z této závislosti.
Odborník mu pomáhá
Brzy byl viditelný malý pokrok: už mi neprohlížel mobil. To byl dobrý začátek a důkaz toho, že to vyléčit půjde. S velkou oporou celé rodiny se mu podařilo choroby zbavit, ale občas ještě mívá takové dny, kdy docela dost žárlí. Ale pořád to není nic proti tomu, co se u nás dělo předtím.
A když má "své" dny, znovu si zajde za svým psychologem a od něj se vrací jako úplně jiný člověk. A musím to zaklepat, léčba manžela se daří.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Žárlí na vás partner?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 21. září 2010. Anketa je uzavřena.
