Antické atletické disciplíny vycházely z vojenského výcviku: sportovci soutěžili v hodu oštěpem, boxu, zápasu, běhu, ale také běhu v plné zbroji či jízdě na koni, což byly dovednosti, které na bitevním poli rozhodovaly o vítězství i přežití jednotlivce. Mnozí slavní atleti té doby byli zároveň válečnými hrdiny. Jako by nestačilo slavně přitáhnout z vítězného válečného tažení – v době míru poměřovali své síly na stadionech před zraky tisíců senzacechtivých diváků.
Není důležité zúčastnit se, ale zvítězit
Antická sportovištěStarověcí běžci trénovali na drahách pod širým nebem nebo v krytých sloupořadích, která chránila před slunečním žárem. Pro sportovní přípravu tu byla gymnasia, sloužící nejprve pro tělesné zdokonalování a pak i pro celkové vzdělávání, nebo palestry – zápasnické školy, fungující buď samostatně, nebo jako součást gymnasií. V běhu se závodilo na stadionech, název byl odvozen od pojmenování délky tratě (asi 600 stop, tedy 165 až 196 metrů). Hry v Olympii probíhaly oficiálně od roku 776 před naším letopočtem – od šestého století získaly takovou prestiž, že se jich účastnili sportovci z celého řeckého světa (např. z jižní Itálie). |
„Samotné soutěže, včetně běhu, začaly patrně jako součásti her na počest padlých hrdinů,“ upřesňuje Ladislav Stančo, archeolog a odborný asistent na Univerzitě Karlově. Zdůrazňuje také, že tehdejší sportovci byli soutěživí až do morku kostí – a věděli proč. Moderní myšlenka „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ má totiž s antickými ideály pramálo společného: „Na rozdíl od moderní doby šlo v Řecku o vítězství, tedy pouze o první místo, všechno ostatní byla porážka, prohra, žádné druhé nebo třetí místo nikoho nezajímalo.“
Samotný trénink byl ale už v oné době předmětem mnoha debat a tématem nejednoho spisu. Autoři se dotýkají jak tréninkového plánu, tak zdraví sportovců. Lúkianos ve spisu Anachris popisuje trénink zápasníků a boxerů, jehož součástí byl běh, rozvíjející hbitost i vytrvalost: „Běh se neprovozuje na pevném podkladu, ale v hlubokém písku, kde není snadné zapřít se pevně nohou a odrazit se, protože noha klouže na ujíždějícím písku. Cvičíme je ve skoku přes příkopy nebo různé další překážky, a trénují tak i s olověnými závažími tak těžkými, jaká jen udrží.“ Pokud si vybavujete záběry na filmového boxera Rockyho a jeho běh ve sněhu a se závažím, jde vlastně stále o jeden a ten samý princip. Koneckonců, nejeden dnešní vrcholový běžec zařazuje do svého plánu právě trénink běhu v písku.
Galén, sportovní lékař gladiátorů
Galén, známá lékařská kapacita antiky, zase popisuje trénink gladiátorů. Byl jejich, dnes bychom řekli, sportovním lékařem a jeho poznatky jsou i z dnešního pohledu velmi pokrokové a dodnes platné. „Píše například, že cvičit se má před jídlem, že cvičení je nejlepší, když těší ducha, a ne když jen trénuje tělo. Jako optimální a přitom levné cvičení pro všechny doporučuje hru s míčem, která rozvíjí tělo rovnoměrně ve všech částech,“ vypráví Ladislav Stančo a doplňuje: „Byl proti jednostrannému cvičení, například posilování v palestře, které můžeme považovat za analogické k dnešním fitkům a cvičení jen se závažími.“
Galén také doporučuje kombinovat různá cvičení, pokud je provádíme s konkrétním cílem – například zhubnout. Ve svém spisu doslova píše: „Když se ptáš, jestli je běhání zdravé, odpověď zní, že když nerovnoměrně procvičuje tělo, je nezdravé. Protože běhání z definice přetěžuje některé části těla a jiné nechává zcela v nečinnosti.“ Cvičit bychom podle něj měli komplexně a neměli bychom se spokojit s tím, že důležité je, že vůbec cvičíme. I to platí dodnes.
Cross training na antický způsob: zápas se lvy, tahání povozu a ohýbání železa
Tréninkový plán podle antikyFilostratos popisuje tzv. tetradu (tetrás): „Tetradou míníme systém cyklu čtyř dní, z nichž každý je určen k jiné aktivitě. První den připravuje atleta, druhý je v plném úsilí, třetí je relaxační a čtvrtý den je zařazena středně těžká zátěž. Pokud jde o cvičení na první den, skládá se z krátkých intenzivních pohybů, jež rozhýbají atleta a připraví ho na tvrdý trénink druhého dne. Tento namáhavý den vyzkouší jeho plný potenciál. Třetího dne využije svou energii jen malou měrou, zatímco v den střední zátěže (poslední den) sportovec procvičuje.“ |
Autor Filostratos, který se návyky sportovců zabýval, popisuje typ tréninku, jehož moderní verze je v současnosti na strmém vzestupu. „Jeho součástí byl vytrvalostní běh, práce se závažím a cvičení včetně zápasu se zvířaty,“ popisuje Ladislav Stančo a dodává, že takové cvičení se velmi blížilo dnešnímu cross trainingu nebo crossfitu. Ve Filostratově spisu se doslova píše, že „atleti trénovali tak, že nosili těžká závaží, jiní honili zajíce či koně nebo ohýbali a narovnávali tlusté železné pruty. Další se zapřáhli do jha a spolu s voly tahali těžký povoz nebo ohýbali krk býka, jiní dokonce lva“.
Kromě samotného tréninku se Filostratos zaměřuje i na profesi trenéra, jemuž se v antice říkalo gymnastos, a typologii sportovců: vynikající vytrvalecký běžec by podle něj měl mít ramena a krk silné jako pětibojař a štíhlé, lehké nohy jako běžci na krátké vzdálenosti. Nohy potřebují pro lehký běh, silné ruce v závěrečném sprintu. Sprinteři naopak své ruce používají „jako křídla“ – dodávají jimi dynamiku při rychlém běhu.
Právě sprint (respektive běh na stadion) byl ve své době největším lákadlem pro diváky a podobně jako dnes se zařazoval v atraktivních časech: v době, kdy byl dav již odpočatý, soustředěný a natěšený na novou porci zábavy. Naopak vytrvalostní běh (takzvaný dolichos) se zařazoval na začátku, kdy byli diváci unavení po hostině či zábavě, na které teklo proudem víno. V průběhu závodu na delší trať tak měli dostatek času na vystřízlivění a případné občerstvení.
