Za úspěchy sportovce je vždycky velký díl dřiny a zkušeností trenéra. Tím jediným, který s běžeckou přípravou pomáhal nejslavnějšímu českému běžci, byl Jan Haluza. Muž, který byl kdysi sám atletickou legendou, závodil na nejvyšší úrovni, prožil vrcholy na dráze a mnohem více pádů v soukromém životě. Po sérii sportovních úspěchů a na vrcholu sil byl zatčen za to, že odmítl vstoupit do komunistické strany. V různých vězeních strávil celkem osm let a zažil tam i mučení a dřinu v lágru. Po roce 1989 byl oceněn řadou vyznamenání, včetně řádu Tomáše Garrigua Masaryka.
Jan Haluza se narodil ve Šternově, dnešním Újezdu u Brna v roce 1914. Měl celkem osm sourozenců a rodiče si museli půjčovat peníze, aby mohli dětem dopřát studium na gymnáziu. Mládí prožil v bídě a často tvrdě pracoval na rodinném hospodářství. Tam se možná zrodil základ jeho disciplíny a pevné vůle, která se mu později mockrát hodila.
Po maturitě se rozhodl studovat práva, při škole se hodně věnoval sportu. „V roce 1935 bylo v Telnici vedle Újezdu sportovní utkání. Běžel jsem 100 metrů, skákal o tyči, házel oštěpem. Nakonec byl přespolní běh. Já jsem závod vyhrál a druhý skončil můj bratr,“ vzpomínal později.
Dostal se však mnohem dál. V roce 1936 se konala Katolická olympiáda ve Vídni a Haluza se účastnil rozřazovacího kola před olympiádou. Zaběhl 1 500 metrů za 4 minuty 38 sekund. Tím pádem je okamžitě na olympiádu. Nejdřív do Vídně a poté do Lublaně. „Ve Vídni jsem získal bronz na 800 metrů, na 1500 metrů jsem byl čtvrtý. V Lublani jsem poté získal stříbro a roku 1939 jsem zvítězil v přespolním běhu na Pankráci a vyhrál jsem první mistrovský titul. Celkem jich mám devět. Všechny medaile mně ale komunisté zabavili a celý zlínský byt byl perzekvován.“
Zátopka často porážel
Na právech promoval v březnu 1939, těsně před okupací Československa, kdy právníka nikdo nechtěl. Začal proto pracovat jako dělník na výkopu Brno-Český Brod. Každodenní vyčerpávající dřinu s lopatou a krumpáčem vystřídaly necelé tři relativně šťastné roky v Praze, kde doktor Haluza získal místo výpomocného učitele tělocviku na arcibiskupském gymnáziu.
Později o něj měly zájem pražské kluby Sparta a Slavia, ale také Atletický klub Baťa Zlín: „Hned jsem nabídku přijal a šel jsem do Zlína, kde byl mezi jinými i Zátopek. Nikdo se o něj nestaral, neměl svého trenéra. Přišel za mnou pan Juránek, vedoucí sportu, a poprosil mě, abych se Emila Zátopka ujal. ,Vždyť to je velice nadaný člověk, ujmi se ho,‘ řekl mi tehdy. Beze všeho jsem jeho prosbě vyhověl a začali jsme s Emilem spolu běhat. Poslouchal mě na slovo, rozcvičoval se se mnou, všecko dělal se mnou.“
Od roku 1942 Jan Haluza Emila Zátopka trénoval dva roky, poté si už Zátopek trenéra dělal sám, takže Haluza byl jeho prvním a jediným trenérem. Dodnes si váží skutečnosti, že Emil Zátopek na jejich spolupráci nikdy nezapomněl a ještě na sklonku života řekl: „Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka.“
Společně Jan Haluza a Emil Zátopek vyhráli i několik štafetových běhů a při vzájemném soupeření porazil Zátopek Haluzu jen jednou.
Začátek potíží s komunisty
Po prvních poválečných volbách v roce 1946 začali o doktora Haluzu projevovat zájem komunističtí agitátoři, jimž se jevil jako ideální kádr: „Za členství v KSČ mně dokonce nabízeli místo ředitele Baťových závodů ve Zlíně. Sváděli mě, abych se dal k nim, a pokud ne, nebude to pro mě prý dobré.“
V roce 1948 ho Státní bezpečnost zatkla. O několik dní později zatkli také jeho manželku Věru. Zlínský byt Haluzových byl úředně zapečetěn a všechny věci zabaveny, kromě rodinných cenností také sportovní archiv, fotografie a medaile Jana Haluzy. „V Uherském Hradišti jsem se dostal na takzvané samotky. To jsou místnosti o jednom člověku, kde se člověk skutečně trápí, protože oni vás zatkli a vy jste nevěděli proč,“ líčil.
Nelidsky ho mučili
Vyšetřovatelé připravili Haluzovi těžké chvíle: „Hlavní věc, kterou proti mně použili, je křížový výslech. To znamená, že vyšetřovaného teple oblékli a pustili na něho shora okruh pětistovkových svíček, které působily veliký žár a opalovaly. Člověk se potil a měl ztrácet paměť. Na mě to neplatilo.“ Následně ho ve vykonstruovaném procesu odsoudili na šest let těžkého žaláře.
Pak přišlo další obvinění a mučení. Podle estébáků měl být zapojen do skupiny kolem Milady Horákové. Nutili ho, aby se přiznal, aniž by věděl k čemu: „Přivázali mně nohy k železné posteli a do krve mně rozšlehali šlapky na nohou, že jsem nemohl chodit. To byla první věc, kterou mi udělali kvůli Horákové.“
Ve snaze získat jakékoli usvědčující výpovědi v případu doktorky Milady Horákové estébáci používali fyzický i psychický teror. „Já jsem při vyšetřování pořád zapíral, což se jim nelíbilo, a tak mi vložili do obuvi železné plíšky a začali vyšetřovat. Pustili elektriku, 220 voltů do nohou. Když začal proud působit, zul jsem boty a tím jsem přerušil kontakt. Zkusili to dvakrát, pak se začali smát a řekli: ,Však my na tebe máme lék, neboj se.‘,“ popisoval.
Vyšetřovatelé poté přinesli vysoké šněrovací boty, ve kterých byly plíšky už zamontovány. Z nich se již zout nemohl, aby se uchránil před proudem. „Výslech začal nanovo a bylo to hrozné. Když jsem seděl, strašně mi to svíralo srdce, působilo na mozek, nohy se chvěly. Nakonec mě nechali stát a pustili do mě elektriku. Podlomily se mi nohy a okamžitě jsem se zhroutil,“ uvedl.
V pouštění elektrických šoků do bezmocného těla pokračovali i poté. Jeden z vyšetřovatelů mu řekl: „Vrcholný sportovec přece musí vydržet mnohem víc...“
Dožil se téměř stovky
V roce 1949 ho eskortovali do jáchymovského ústředního lágru Vykmanov, který byl neblaze proslulý Věží smrti. Tam se z celé republiky svážela čistá uranová ruda a zpracovávala se zde bez jakékoliv ochrany vězňů před radioaktivním zářením. Později se dostal do tábora Bratrství, několik kilometrů severně od Jáchymova, kde fáral pod zem. Tam se nakazil tyfem a 22 dní blouznil. Haluza pak prošel ještě řadou dalších táborů a utrpení. Při odchodu z vězení dostal za čtyřletou práci v jáchymovských uranových dolech dva tisíce korun.
Po pádu totalitního režimu vyšel Jan Haluza i se svou manželkou z ústraní a věnovali se práci s mládeží. Vlastní děti neměli, ale o to větší nasazení projevovali při besedách, během nichž mladé generaci na svém příběhu objasňovali důležité historické události, poukazovali na nutnost střežit lidská práva a zdůrazňovali, že svoboda a demokracie nejsou nikdy samozřejmostí, že je potřeba je neustále chránit a bojovat za ně. Doktor Jan Haluza zemřel ve věku 97 let v roce 2011.
Pan Jan Haluza vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Ta už sesbírala tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí (sportovců), jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Přijďte na Běh pro Paměť národa o víkendu 10 - 12. června 2016 do obory Hvězda v Praze a podpořte tak jejich natáčení. |
