V pátek jsme odstartovali z pražského Hlavního nádraží, směr
Hamburk. Byli jsme hodně natěšení. Kolem jedenácté večer jsme dorazili do hotelu a ubytovali se.
Ráno jsem nervozitou nemohla dospat, nasnídala se a začala nervózně popocházet. Postupně se přidávali ostatní, dokonce jsme jednou už i vyrazili k autu, ale Kačka z Reebok RUN Crew nás vrátila zpátky, že zatím času dost. Ale konečně přišla ta chvíle a vyjeli jsme na start. Cestou začalo pršet… to byla předzvěst počasí na celý víkend.
Ragnar Relay WattenmeerJedná se o závod v délce 250 kilometrů, který startuje v Hamburku, běží se podél Labe a potom po břehu Severního moře. Závodní tým se skládá z deseti lidí, běžci se střídají a nepřetržitě překonávají tuhle vzdálenost. Mezi stanovišti se vozí dvěma dodávkami. 24.8 - 26. 8. 2018 |
Začaly předstartovní přípravy. Kolotoč registrace, oblečení, tetování na tváře (chytlo se mi až třetí), rozcvičování a pořizování fotografií se pomalu roztočil a postupně zrychloval.
Jako první běžec jsem měla závod zahájit, po mně vybíhala Evča. Má trasa dlouhá sedm kilometrů vedla a kroutila se středem Hamburku a čekala jen a jen na mě. Na startu nás uvítal moderátor, dvakrát jsme za krátkou chvíli zmokli a konečně vyběhli.
Hamburk je krásné město, doopravdy. I při běhu bylo vidět Labe, jeřáby a lodě. Největší dojem na mě udělaly mosty. Kamenné, dřevěné, betonové, kovové. A všechny krásné.
Nejdřív jsme se proplétali pěší zónou, prodírala jsem se mezírkami mezi lidmi. Naštěstí přede mnou běžel vysoký kluk a řídila jsem se podle jeho šošolky v davu. I když jsem nesprávně odbočila, kolemjdoucí mě nasměrovali na správnou cestu. Ale stíhací běh centrem se mi opravdu líbil. Prolétli jsme kolem památek a prosklených budov, také přes parky… a makali ze všech sil, snažili jsme se se soupeři navzájem setřást. Ke konci jsem doufala, že se pozvracím až v cíli. To se mi podařilo.
Tetování bylo nezbytné
Odstartováno
Trasa byla výrazně značena, zabloudit nebylo téměř možné
Předala jsem štafetový kolík (vypadal jako oranžová reflexní páska na ruce) Evče a zhroutila se do auta. Kluci zatím hledali cestu k další výměně. Potom běžel Ríša, Martin, Damián. Když Damča doběhl, naše první fáze byla hotova a přejížděli jsme na start další etapy. Teď začala své úseky běhat posádka druhého auta, kde se při výměnách vystřídalo dalších pět běžců našeho týmu. Končili desátou etapou, tu běžela Zuzka, na ni zas navazuje naše auto, ze kterého opět začínám já. Mezitím jsme chtěli zajít na jídlo, trochu pobloudili po městě, obhlédli místní kulturu a popovídali.
V půl osmé večer jsem měla z dalšího malého města odstartovat na 11. etapu našeho závodu. Bylo to krásné místo. Přístaviště. Stála tam nádherná dřevěná plachetnice. Stoprocentně byla pirátská. Nervozně jsem poskakovala na místě a čekala na Zuzku z druhého týmu, až mi předá štafetu. Najednou doběhla a vyrazila jsem. Probíhala jsem nádherným historickým městečkem s cihlovými domky. Skončila ulice a začala cyklostezka a ohrady s ovcemi. Člověk si musel otvírat branky mezi pastvinami.
Běh kolem moře je povznášející.
Pláž u moře lákala k posezení
Trasa vedla také přes ohrady s ovcemi
Běžela jsem ze všech sil a přitom ani necítila, že běžím. Kochala jsem se naplno. Vlevo byl vlnolam a zelené pláně, přede mnou stezka, kolem stovky ovcí, vpravo domečky jak z Hobitína, měly kulaté střechy a okna, tráva na střechách, upravené zahrady – malebné a roztomilé. Dokázala bych bydlet v kterémkoli z nich.
A potom… maják. MAJÁK!!! Červenobílý, se světýlkem, na zeleném břehu mezi ovcemi. Spadla mi čelist, byla to krása. Splněný běžecký sen. Opravdu. Pak začalo pršet. Co pršet, spadla na mě obloha. Už před tím jsem stíhala jednu běžkyni, teď jsme obě makaly naplno se zavřenýma očima a jen občas zkontrolovaly, že jsme pořád na stezce. Holčina to vzdala a přešla do chůze. Zabrala jsem, prala se s deštěm a dala ji.
A pak přišly další branky s ovce, přestávalo pršet. Nad námi létali rackové. Moře vonělo a znovu jsme obě běžely a závodily spolu. Pak přes zdvihací most přes Labe, soupeřka mi na něm utekla a chvíli na to přišla předávka. Byla to taková krása!
Voda ze mě kapala, z oblečení, vlasů, prstů… převlékla jsem se, posbírali jsme v dešti ostatní běžce až na Damiána, ten běžel poslední týmový úsek, který končil u zálivu. O jeho doběhu měli na druhý břeh organizátoři dát vědět vysílačkou. Přejeli jsme k trajektu. Tam Damča doběhl, bohužel došlo ke zdržení, přes řeku nesprávně signalizovali, že doběhl, a druhý tým čekal přes deset minut, než organizátoři chybu napravili. A pak do auta a trajektem na druhou stranu. Trajekt je krása. Ale nedělá mi dobře. Je to takový ten pocit, jako při kocovině, ble.
Takto vypadala přeprava na trase
Noční odpočinek
Noční odpočinek při přejíždění mezi etapami
Přejeli jsme k začátku našeho dalšího úseku (opět mám startovat já – kolem půl druhé ráno) a usnuli. V autě nás spalo pět. Čahoun Ríša spal na své sedačce, Evča spala nahoře na sedačce, o kterou jsme se za jízdy dělily, já jako prcek spala na podlaze pod ní a Martin s Damčou spali na sedačkách úplně vpředu. Damča s nohama na volantu. Velmi pohodlné. Všude kolem se sušila kompletní výbava pěti běžců, co zmokli. To znamená – nevoní to.
Po hodině a půl mi zazvonil budík. Au. Tohle opravdu bolelo. Rychle napít, vzít gel, obléct, čelovku na hlavu a vyrazit. Na předávce jsem se se Zuzkou chvíli míjela, a když mi konečně dala štafetu, zjistila jsem, že nemám startovní číslo. No, průšvih! Běžela jsem pro něj do auta. Tam mi kluci řekli, že s ním za mnou na předávku běžel Damča. Naštěstí jsme se našli a konečně jsem vyběhla.
Noční nadšení při přejíždění mezi etapami
Noční etapa, Damián se chystá vyběhnout.
Slunce pomalu vychází
První část trasy vedla po vlnolamu. Vpravo domečky a stromy, vlevo moře. Měsíc. Obláčky. Vlny. Za průlivem svítilo město. Nohy letěly skoro samy. Vepředu přede mnou bylo hejno větrných elektráren… ve tmě červeně blikaly. Bylo to působivé a znepokojivé zároveň – v jeden moment stovky červených světel po polovině oblohy a v následující chvíli zmizely. A pak zas blikly… a zas pryč, opravdu znepokojivé. Po pár kilometrech vedla trasa na břeh moře a mezi ovce. Pro změnu začalo pršet. Na černém asfaltu nebyly vidět bobky. Kloužou.
Doběhla jsem, předala Evče a zase začal kolotoč přejíždění na další předávky. Pomalu začalo svítat. V autě nám všechno smrdělo. Nejvíc my sami. Potom, co doběhl poslední, jsme dojeli do cíle a dvě hodiny zase spali. Na vytahování spacáků už jsme byli příliš unavení, jen jsme se přikryli dekami, zkroutili se do klubíček a spali. Pravděpodobně při spánku jsme dostali pokutu za nesprávné parkování. Stejně jako všechny dodávky plné spících běžců kolem…
Skládání medailí v cíli
Jsme v cíli
Cíl byl v Sankt Peter-Ording u Severního moře. Medaile celého týmu jsou skládačka
Potom – doběh! Šli jsme naproti Zuzce na pěší zónu přímořského lázeňského městečka, opravdu nádherného. Zuzka přibíhala po mostě z Národního parku Noemova archa. V dálce jsme archu viděli na kůlech… lákavé, jít to omrknout. Ale nebyl čas.
Na mostě se objevila skupinka a bylo to tady. Zuzka dorazila, přidali jsme se k ní a doběhli jsme. Dostala deku, opravdovou, červenou, aby nám v mořském větříku nenastydla. V cíli jsme si vyzvedli medaile, velké a těžké. Z medailí celého týmu je možné složit nápis. Bylo to zvláštní, najednou nebylo kam spěchat, bylo to za námi. Dali jsme si svačinu, potom jsme vyjeli řešit pokutu, fotili se, naskládali se do auta a vyrazili na cestu pár set kilometrů do Čech. Tam jsme dorazili potmě všichni unavení k smrti. Cestou jsme střídavě usínali, ale to se moc nedá a člověk si neodpočine. Loučení bylo zvláštní, po třech dnech nepřetržitého kontaktu a povídání najednou odjet zpět do reálného světa a běžného života.
Trochu to připomínalo probuzení ze snu. Mého nejkrásnějšího splněného běžeckého snu, z pestrobarevného dobrodružství plného nádherných výhledů a teplého deště. Tedy, ne že by nám neustále nebyla strašná zima. že bychom nebyli mokří a pořád střídavě neusychali a nemokli. Bylo to hodně daleko za hranicí zóny komfortu. Tak to mám ráda. Už se těším na další splněný sen.
