Švédské Laponsko
Počasí je vlezlé, nejprve mírně mrholí, přejíždíme hranici mezi Finskem a Švédskem, kde místo hraniční kontroly projíždíme golfovým hřištěm, déšť zesiluje a my se posouváme více a více na sever. Přijíždíme do kempu a protože předpověď počasí neslibuje zlepšení, ptáme se majitele, jakou má cenu za chatku. “Normálně to je 700 švédských korun, ale dám vám slevu. Za 500 je vaše.” Bereme a ještě s milým Švýcarem, který se sem odstěhoval pro svou lásku ke skandinávským zemím, zakecáváme. “Víte, že v Abisku (národní park na severu Švédska poblíž hranice s Norskem) už může být sníh a může mrznout?! Jste tady docela pozdě.” Kýváme hlavou, že tohle bereme jako fakt a krčíme rameny na znamení, že pro naši dlouhou cestu jsme si nemohli vybrat lepší termín návštěvy. Jdeme se ubytovat a usušit své promočené věci.
Jako alternativu ke kempování a snaze neutrácet velké množství peněz za drahé chatky kontaktujeme pár Warmshowers hostitelů.
Co je Warmshowers?Jedná se o síť uživatelů, podobné známe Couchsurfing komunitě, poskytující přístřeší a teplou sprchu cyklistům. Obvykle cyklisté využívají tuto službu na svých cestách a poté zpětně “splácejí svůj dluh,” když hostí ostatní cyklisty ve svém bydlišti. |
Jedním z nich je i Urpo. Sedmdesátiletý Švéd, biolog a ekologický aktivista, se kterým jsme strávili asi čtyři dny. Náš pobyt s Urpem nebyl nijak jednoduchý. Využil dvou rukou k dobru na stěhování jeho věcí do nového bydliště. Tím jsme měli zajištěno ubytování na dvou místech zároveň. Na Urpovi byla nejzajímavější jeho vášeň pro velomobily. Dříve vlastnil dvě auta, která nakonec prodal a pořídil si velomobil. Velomobil je v podstatě lehokolo se třemi nebo čtyřmi koly, které je oplášťováno a díky tomu má velice dobré aerodynamické vlastnosti. Tuto metodu osobní přepravy zvolil jako způsob osobního zmírnění dopadu na globální oteplování a manifestaci, že existují i jiné způsoby přepravy než známá auta, mhd, vlaky, kola a elektrokola. Taky podnikl cestu velomobilem ze Švédska do Paříže a byl s ním natočen i dokument.
Osobně jsme si velomobily vyzkoušeli, ale za nás pořád je příjemnější jezdit na kolech, byť se s velomobilem můžete pohybovat rychleji a nebo jet dále s menším úsilím.
Dokument o Urpovi si můžete prohlédnout zde. Od Urpa jsme pokračovali dál za polární kruh směrem k národnímu parku Abisko.
Ze Zélandu do Česka
|
O Abisku se říká, že je to nejlepší místo na pozorování severní polární záře. Místo leží za horami ve srážkovém stínu a prý stačí národní park navštívit na tři dny a máte 80 procentní šanci vidět tento přírodní úkaz. A tak jsem se s vidinou prodlužujících se nocí těšil, až znovu rozložím stativ, budu mrznout a přešlapovat na místě a čekat na ten správný okamžik. I když dny jsou nádherné a přes den na obloze není téměř jediný mráček, se soumrakem přichází oblačnost a zatahuje oblohu tak, že o nějakém focení nemůže být ani řeč. Alespoň nesněží a my si tak můžeme užít skandinávské babí léto. I když je Abisko místo, kde se dá polární záře vidět nejčastěji, tak jsme neměli kliku.
Štěstí na počasí aneb šest slunečných dní na Lofotech
Pomalu stoupáme, je zataženo a přejíždíme do Norska. Víme, že předpověď hlásí déšť, ale přesto se rozhodujeme neobléknout nepromokavé kalhoty. Chyba! Jen co se přehoupneme na norskou stranu kopců a začínáme sjíždět dolů do Narviku, déšť pomalu zesiluje a my jsme čím dál tím víc promočení a promrzlí. Vše graduje, když se napojíme na hlavní cestu. Úzká dvouproudá silnice, hustá doprava s velkými náklaďáky vířící vodu a bahno z vozovky. Hluk! Pohledem hypnotizuji bílou čáru na kraji asfaltu a koncentruji se na těch “bezpečných” 20 centimetrů prostoru. Vpravo je svodidlo, a ve stejné vzdálenosti vlevo projíždějí auta a ne zrovna pomalu. Prudké vybočení do jakékoliv strany může mít fatální následky. Hurá! Nákupní centrum v Narviku, naše oáza, kde si můžeme převléct naše promočené oblečení, koupit jídlo a připojit se na WiFi, protože švédská simkarta je v Norsku blokovaná a my se potřebujeme domluvit s Axelem, našim dalším Warmshowers hostitelem. Jsme vděční za možnost si vyprat a usušit prádlo. Navíc si s Axelem skvěle rozumíme, dostáváme tipy na zajížďky podél naší cesty a třeba i to, jak získat jídlo zdarma. Slyšeli jste už někdy od dumpster divingu?
Dumpster diving – vybírání odpadkůDumpster diving je prohledávání odpadu a přisvojování si cenných věcí v něm nalezených. Může jít buď o způsob, jak si chudí lidé zajišťují základní životní potřeby, anebo o výdělečnou činnost v oblasti recyklace odpadu. Z právního hlediska se na vybírání odpadků pohlíží různě v různých zemích a v různých situacích. Zdroj: Wikipedie |
Druhý den je nádherné počasí, teplota šplhá k 17°C, skoro nefouká a my si to šineme k nejbližšímu trajektu na ostrovy. Pevninská část severního Norska je impozantní. Obzvlášť okolí ikonické hory Stetinden. Všechny ty monolitické skály mi připomínají to, jak moc mi chybí horolezectví. “Však neboj, brzo se dočkáš,” chlácholím se a šlapu dále. Po příjezdu k molu na trajekt souostroví Vesterålen Daška hlásí, že její brzda začala vydávat nějaký divný zvuk. Ohlédnu brzdu a zjišťuju, že obložení je kompletně v háji, a že Daška brzdí už jen kovovou destičkou. Zahajuju provizorní výměnu svých, méně sjetých destiček s těmi Daščinými a biju se do hlavy za to, že jsem včera v Narviku nekoupil destičky, které jsem držel v ruce. “No nic, budeme je muset sehnat na ostrovech. Snad nebudou moc drahé,” zatímco vjíždíme na palubu trajektu.
Kdybychom si chtěli naplánovat lepší počasí, tak nám to stoprocentně nevyjde. Předpověď hlásí slunečno na dalších pět dnů. Snažím se Dašku uklidnit, že předpověď se může rychle změnit. To se ale naštěstí nestalo.
Jedeme co můžeme, abychom využili skvělého počasí. Mezitím jednu noc spíme v pozorovatelně ptáků a máme obrovské štěstí na pozorování polární záře. Celkem čtyři noci z šesti jsem venku, cvakám zuby a běhám kolem foťáku. Pár fotek se mi podařilo pořídit. Cítím spokojenost. Stejně žádná fotografie nedokáže popsat pocity, které se mi proháněly celým tělem. Obrovská radost a úžas, když se nad širým horizontem objevil obrovský oblouk pohybující se záře. Už chápu, proč naši předci tento jev označovali za „duchy přírody“ nebo „tančící světla.“ I brzdové destičky jsme nakonec sehnali. Teď se můžeme vydat zase o něco více na jih.
Nejchladnější část Norska
Ze studijního pobytu v Norsku šest let zpět si pamatuju, že norské vnitrozemí dokáže být pořádně chladné. Dostatečným důkazem bylo -20°C v jedoucím autě kamaráda, když projížděl někde kolem Lillehammeru. No jo, ale co čekat teď na konci záři? Vyšší kopce jsou od 1200 metrů nad mořem pokryty prvními sněhovými srážkami. To není dobré znamení. Určitě ne pro nás, kteří by chtěli stanovat na divoko a užívat si přírodních krás. Z městečka Vinstra míříme mezi dva norské národní parky. Mezi Jotunheimen a Langsua. Aniž bychom to předtím věděli, mezi těmito národními parky vede Mjølkevegen neboli Mléčná cesta. Jedná se o 250 kilometrů dlouhou cyklostezku mezi městečky Vinstra a Geilo, a která vás vezme na náhorní plošiny, kde sídlí letní farmy, a kde můžete vidět spoustu dřevěných kostelů. Naneštěstí pro nás je po sezóně a většina ubytování a restaurací je zavřená. To znamená, že se nevyhneme nejedné mrazivé noci ve stanu a o to větší pocit dobrodružství zažíváme.
Po dokončení úžasného trailu to máme z Geilo už jen pět dní do Larviku, přístavního města, odkud přejedeme trajektem do Dánska. Cestou přemítáme co se nám na Norsku líbí a co naopak ne, a vlastně taky začínáme rozebírat to, jak nás celá tahle cesta ovlivňuje. Vždyť jsme na cestě už skoro rok.
Statistika Švédska a Norska:Najeto: 540 + 953 km Nastoupáno: 2843 + 10914 m Nejvyšší projetý bod: 576 m n. m., Kiruna, Švédsko + 1201 m n. m. Skåbu, Norsko Počet dnů: 32 dnů vč. 4 odpočinkových dnů Deštivých dnů: 6 Počet dnů ve stanu: 11 Údržba a opravy: Výměna Jakubova řetězu a brzdových destiček na obou kolech v Norsku Pády: 3:2 (Jakub:Daška) Celkem najeto: 13370 km Celkem nastoupáno: 130310 m Celkový počet dnů na cestě: 346 dnů |
