Nesměla jsem nic dělat
Zatímco shledání bylo radostné, výměna názorů mezi osmi očima už méně. „Přišla jsem si u vás k ničemu. Jen nic nedělej a seď,“ posteskla si Olga a ukázala přítomným upletené ponožky. „No vidíš, tak sis aspoň něco upletla. Já jsem se nezastavila,“ opáčila Alena. „Jídlo je u vás na prvním místě a holky se potom diví, že nevypadají jako panna ve vitríně. Upekla jsem buchtu a ta byla hned pryč. Vždyť jsou to holky, chtějí se líbit!“
Olga přiznala, že ona za deset dní téměř nevařila a nepekla, protože by to podle jejího názoru nikdo nejedl. „Mně bylo řečeno, že nevaříš, že si jen něco vezmete z lednice,“ obrátila se na Alenu. „Já jsem se chtěla postarat o rodinu, ale nesměla jsem nic!“
„Zarazil mě ten váš věk,“ prohlásila nakonec Alena. „Jestli on tě nemá jako maminku.“ Pepa se rozesmál. „Já, kdybych měl o tolik starší přítelkyni, tak si s ní chodím pro důchod. Tohle je generační rozdíl,“ mudroval Standa. „Za dvacet let si na mě vzpomeneš,“ strašil Pepu.
Druhý pár si z těchto řečí ale očividně příliš mnoho nedělal. „Já za dvacet let můžu být vitálnější než vy, protože my žijeme aktivně. Pořád jsme někde v trapu,“ umlčela je Olga. Následně Standa zavelel, že bylo řečí dost a je čas na návrat.