Vyděláváme slušné peníze, máme střechu nad hlavou, zdravé děti, fajn práci a auto v garáži. Super koníčky, dobré přátele a dvakrát ročně dovolenou. Vlastně se máme velmi dobře, lépe než většina ostatních. Dokonce jsme se naučili na sobě pracovat. Umíme se radovat z maličkostí a umíme od sebe úspěšně odkopávat všechny toxické lidi, kteří se na nás nabalují.
Ale něco není v pořádku: došlo to až do fáze, kdy ráno vstáváme unavení a nepomáhá ani dvojité kafe. Do práce se musíme nutit, rodinná rutina nás doslova ubíjí a i uprostřed bujarých konverzací na party zjišťujeme, že jsou to jen ploché řečičky, na kterých nezáleží a které nám nic nedávají. Už nějakou dobu jedeme na dluh naší energie a vyčítáme si, že nás nedokážou naplnit všechny ty každodenní maličkosti.
Když náš život přijmeme jako cestu za tím vysněným, že míjíme nějaké kompromisní stanice, ale pokračujeme dál, teprve pak se nám začnou otevírat nové možnosti.
