psycholog Pavel Rataj
1. Jak poznat, že už je vztah „zralý“ na rozvod?
Pavel Rataj: Jako párový terapeut se paradoxně touto otázkou moc nezabývám. Podle mě je totiž hlavní problém v tom, že až sedmdesát procent rozvodů je zbytečných, tak jako je zbytečné, že mnoho partnerů se ve vztahu dlouhodobě trápí a neví, jak tuto kvalitu proměnit k lepšímu.
Externí pomoc dokáže rozhýbat, uvolnit, zahojit a nasměrovat mnohé. Pokud i externí pomoc neudělá zázrak, tak určitě výrazně pomůže vztah uvolnit a případně i bezpečněji opustit.
„Zralostí“ k rozvodu se moc nezabývám i přesto, že mě navštěvuje nemalá skupina klientů, kteří si přichází pro potvrzení, zda jejich vztah má, či nemá ještě smysl. Dříve, když se o vztazích ještě nevědělo tolik, tak se dokonce v poradnách dělaly psychodiagnostické testy na posouzení problémů a kompatibility. Z dnešního pohledu mi to přijde jako spíše historický pokus.
Dnes víme, že partnerské vztahy jsou určovány a řízeny hlubokou a mocnou dynamikou, ke které běžně ani nemáme přístup. Pochybující partneři mají často negativní pocity, na jejichž základě se rozhodují, nebo chtějí rozhodovat. Ale tyto pocity jsou často rozporuplné a oni jim nerozumí. Jeden či více pocitů je tlačí ze vztahu a jiná skupina je tlačí zpět. A naším úkolem je pomoci jim více porozumět a pochopit, jak tyto pocity vznikaly také v čase a nakolik vznikají vzájemnou provázaností obou partnerů. Terapeut nesmí dělat to, co dělají kamarádi nebo rodina, že rozhodným způsobem nabádají své blízké ať odejdou, nebo ať zůstanou.
Často pak v terapii objevíme, že za těmito odstředivými silami jsou například dlouhodobě nezahojená zranění, zraněné nereflektované potřeby, potlačené nebo rezignované frustrace, neschopnost či bezmoc komunikovat svou nespokojenost nebo třeba nevědomá vztahová přesvědčení, která se dostávají do konfliktu s realitou. A to samozřejmě na povrchu vede k různým tendencím vztah opustit, nebo se stane nějaký průšvih, který to akceleruje.
Odhalme nevědomé zákonitosti
Dlouhodobí partneři jsou hluboce propojeni, i když se necítí ve vztahu spokojeni. Naším úkolem je spíše toto spojení najít, pojmenovat a pak s partnery mluvit o tom, co to pro ně, jejich očekávání, potřeby, touhy a představy znamená. Tak, aby se poté mohli lépe vyznat v sobě i svém ve vzájemném vztahu a uměli se celistvěji rozhodnout. Takové rozhodnutí se pak líp dělá, je trvalejší a často vede k trvalejšímu pocitu spokojenosti.
Zažil jsem mnoho začátečnických chyb a zkušeností, kdy jsem měl pocit, že už je to „zralé“ na rozchod, nebo jsem měl dokonce potřebu klienta ochránit, protože mi přišlo příliš rizikové, aby setrvával ve vztahu, ale nikdy to vlastně moc nepomohlo. Díky bohu jsem brzo pochopil, že to, jaké partnery si nevědomě vybíráme a jaký vztah s nimi jsme schopni vytvářet, není náhoda, ale že tam je spousta neviditelných zákonitostí. A toto mi přijde hrozně důležité.
Tak jako dříve hodně lidí zůstávalo ve vztahu jen kvůli dětem a zůstávali spíše vedle sebe než spolu a nemohli to sami příliš zlepšit, tak dnes se naopak mnoho lidí rozvádí zbytečně rychle. Rozvádí se nejen na základě pocitů a frustrací, ale především na základě nevědomých procesů, které se v nich dějí. Pokud člověk svůj vztah, důvod k jeho rozpadu a následný rozvod nezpracuje, tak je pak velká pravděpodobnost, že jeho nový vztah nebude moci dosáhnout, v dlouhodobém horizontu, vyšší kvality.
