S manželem jsme se vzali po tříleté známosti. Oba jsme studovali v Praze vysokou a ještě během studií jsme spolu začali bydlet. Společně s kamarády jsme měli pronajatý velký byt. Škola skončila, kamarádi se vrátili do svých rodných měst a byt byl pro nás dva příliš velký.
Měli jsme tři možnosti: buď si najít další pronájem, ale něčeho menšího nebo si vzít hypotéku a pořídit si vlastní byt nebo jít bydlet k manželovým rodičům do dvougeneračního domu. Na hypotéku jsme se ještě necítili a mně osobně se zase nechtělo jít bydlet k tchyni s tchánem, byť bychom tam měli byt jen pro sebe.
Rodiče dům kdysi postavili pro dvě rodiny, počítali s tím, že jedno z dětí (manžel má ještě sestru) tam s nimi bude jednou žít. Žila tam s nimi nakonec švagrová s manželem a synem, ale švagr dostal zajímavou nabídku práce v zahraničí. Vzal ji a byt se tak uvolnil.
Společné bydlení mělo být výhodné
My ještě neměli děti, takže malá pronajatá dvougarsonka nám bohatě stačila. To se ale během dalších tří let změnilo. Narodila se nám dcera a za další dva roky syn a byt nám byl malý. Rodiče opět přišli s nabídkou, že byt je pořád volný, děti aspoň budou mít zahradu, oni už jsou v důchodu a můžou nám pomoct s hlídáním.
Nakonec jsme jejich argumenty uznali a přestěhovali se k nim. Naštěstí do Prahy to nebylo až tak daleko, já byla sice doma na rodičovské, ale manžel musel dojíždět a časem i já.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Byt je třípokojový, s kuchyní i se sociálním zařízením. Máme i vlastní vchod do bytu ze společné chodby. Mohli jsme tak bydlet odděleně od rodičů a navzájem se nijak nerušit, což nám tchán s tchyní slibovali. Jenže pravda je úplně někde jinde.
Pochopitelně jim přispíváme na energie a další výdaje s domem si dělíme napůl, s tím není žádný problém. Vyjde nás to mnohem levněji, než kdybychom bydleli sami v pronájmu nebo na hypotéku.
Bohužel, má to i stinnou stránku, která se projevuje čím dál víc. Začalo to už tím, že jsme si chtěli v bytě udělat nějaké úpravy, probourat příčku mezi kuchyní a obývákem, dát novou linku a starou vanu v koupelně vyměnit za sprchový kout.
To jsme ale narazili – rodiče zamítli veškeré úpravy, prý až jednou barák se švagrovou zdědíme, ať si s ním děláme, co chceme, ale za jejich života se v domě nic předělávat nebude. Už tenkrát jsem měla sto chutí sbalit děti a jít bydlet zase někam do pronájmu. Aspoň že neměli nic proti vymalování, ale i tak nám tchyně musela kecat do barvy.
Nerespektuje naše soukromí
Po rodičovské jsem se vrátila do práce a tehdy jsme pomoc tchánovců ocenili. Jako babička a dědeček jsou fajn, děti je mají rády. Hodně se jim věnují, vždy si na ně udělají čas. To je pro mě zatím jediný důvod, proč jsem u nich vydržela tak dlouho.
Bohužel, manžel to vidí jinak. Je vlastně doma, v tomto domě vyrostl, jsou to jeho rodiče a na chování své matky byl zvyklý odjakživa. Tak mu ani nepřijde, že ona k nám každou chvíli vtrhne, že si přišla povídat, protože děda musí koukat na fotbal a nemá na ni čas.
Příběh Magdy: Tchyně se neustále naváží do mé mámy, není jí dost dobrá |
Manželovi ani nevadí, že nám tchyně přerovnává věci ve skříni, nádobí v kuchyni apod. Když jsem si mu postěžovala, řekl mi, ať jsem ráda, že nám pohlídá děti, když jsou nemocné nebo se zdržíme v práci. Uznávám, je to velká pomoc, ale i tak by měla respektovat naše soukromí.
Když jsem jí to řekla, tak se urazila a vyčetla mi, že si její pomoci nevážím. Pak brečela manželovi na rameni, že jsem nevděčná. On se mě sice zastal, ale mně pak vynadal.
Jenže nejhorší je, že se snaží získat na svou stranu i naše děti. Dceři je devět a synovi sedm let a nedávno, když jsem jim vyhubovala, že si opět po sobě neuklidili hračky, mi řekli, že jsou radši s babičkou a dědou než s námi. Zamrzelo mě to, s manželem jsme si pak s nimi promluvili a děti se mi omluvily, ale ve mně to zůstalo.
Děti jsou upřímné a řeknou, co si opravdu myslí. Navíc i další situace, které se u nás vyskytly, mi dávají za pravdu, že tchyně se snaží děti přetáhnout na svou stranu.
Jsme jí pochopitelně vděční, když se jim věnuje během týdne, když je třeba vyzvedne z družiny a počká s nimi, než dorazíme z práce. Jenže ona se rozhodla, že jim bude dělat program i o víkendu, a to bez ohledu na to, že my máme s dětmi jiné plány.
Ona je vždy natolik zpracuje, že pak s námi odmítají kamkoli jet, ale chtějí být s babičkou. Když jsme jí řekli, aby si s dětmi nic nedomlouvala bez porady s námi, tak se urazila, že ona pro nás všechny chce to nejlepší, že my jsme nevděční a nevážíme si její pomoci.
Příběh Pavly: Tchyně přišla o syna, upnula se tak na mě a naše dítě |
Už mi dochází trpělivost. Chtěla bych se odstěhovat, nevím, jak dlouho ještě budu schopná snášet společné bydlení s manželovými rodiči. Manžel mi sice dává za pravdu, ale na druhou stranu mi začne vypočítávat plusy, prý jich je víc než mínusů, tak co bych vlastně chtěla.
Táňa
Názor psycholožky čtěte na další straně.
