Jmenuji se Ivana, je mi třicet dva let, jsem svobodná a děti nemám. Dceru má však můj přítel. Bude jí brzy patnáct. Když jsme se s přítelem poznali, byl už několik let rozvedený. Říkal mi, že si svou ženu vzal jen proto, že čekala dítě a on cítil morální povinnost se o ně postarat.
Sice se mu do svatby nechtělo – prý se znali jen zhruba půl roku, když otěhotněla, a dokonce ji podezíral, že otěhotnění na něj nastražila –, ale podlehl jejímu naléhání. Snažil se jí prý vysvětlit, že je normální, když spolu lidé i s dítětem jen tak žijí, aniž by byli manželé. Ale ona trvala na svém.
Brzy po svatbě toho hořce litoval – jeho žena měla neustále potřebu ho komandovat, byla extrémně žárlivá, dělala mu scény i před lidmi. Tvrdil mi, že měl chuť utéct ještě před narozením dcery. Pořád ale doufal, že se to zlepší, a přičítal její chování těhotenství a splašeným hormonům.
Ale ani později to nebylo lepší, naopak. Musela být s dítětem doma a vyčítala mu, že ji stále nechává samotnou. Jenže on jen chodil do práce. Nakonec požádal o rozvod, když byly dceři tři roky. Ona se rozvádět nechtěla, ale nakonec svolila, když jí prý nabídl vysoké alimenty. Dceru vídal docela často, protože nechtěl, aby ji rozchod rodičů nějak poznamenal.
Nevadilo mi, že má už dítě
Když jsme se my dva poznali, bylo jeho dceři Aničce šest a něco. Bylo to o prázdninách, po kterých šla do první třídy. Věděla jsem o ní od začátku, řekl mi to hned na první schůzce. Vlastně mi to ani nevadilo, protože děti mám ráda a sama je mít chci. Navíc jsem musela předpokládat, že ve svém věku už nejspíš bude mít něco za sebou – tenkrát mu bylo už třicet pět let. Moc se mi líbil, zamilovala jsem se, proto mě nijak netrápilo, že byl rozvedený a měl malou dceru.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Aničku jsem osobně poznala až po několika měsících. Líbila se mi, byla to moc hezká holčička. Já jí ovšem do oka nijak nepadla. Chovala se ke mně odměřeně, moc nemluvila, na dotazy odpovídala jednoslabičně.
Ale s tátou byla úplně jiná, upovídaná, veselá. Na první pohled bylo vidět, jak ho má omotaného kolem prstu. Byli jsme tenkrát všichni tři v zoo, pak jsme šli na procházku. Anička se mě snažila ignorovat, pořád mi skákala do řeči, když jsem začala mluvit, nebo se chytla táty za ruku – tu samou, za kterou jsem se s ním držela já.
A takových příkladů bych jen za to první setkání našla mnohem víc. Přítel ji ale nikdy nic neřekl, hned se točil kolem ní. Mávla jsem nad tím rukou, přece nebudu soupeřit s malou holčičkou. Navíc jsme se viděly poprvé.
Cestu k sobě si s jeho dcerou asi nenajdu
Jenže se to nijak nelepšilo. Vídala jsem ji sice jen občas a jen na chvíli, ale když jsme s přítelem začali bydlet spolu, byla s námi každý druhý víkend a také víc dní o prázdninách. Bylo to pro mě vždycky hodně vyčerpávající.
Sice se se mnou bavila, ale jen na půl pusy. Nikdy mě neposlechla – ne že bych ji chtěla vychovávat, ale třeba jsem jí řekla, jestli by si po sobě mohla odnést talíř, nebo ji požádala, jestli by mohla vynést odpadky apod. Vždycky běžela za tátou, že ji komanduju, a on místo, aby jí řekl, že to tak nevidí, tak řekl mně, ať ji nechám na pokoji.
Mezi námi dvěma se propast prohlubovala a prohlubuje, jak Anička dospívá. Je v pubertě, ale na svůj věk mi přijde dost „protřelá“. Hodně brzy pochopila, že tatínek jí zobe z ruky, že stačí na něj udělat oči a on jí snese modré z nebe. Co peněz nad rámec hodně štědrých alimentů do ní už nastrkal! Anička zafňuká, že je ve třídě jediná, kdo nemá poslední verzi iPhonu, a tatínek jí ho hned obstará. A tak je to i s dalšími věcmi či oblečením.
Příběh Anny: Můj přítel je dceři trnem v oku, žárlí na něj |
Už několikrát na nás udělala podraz, když zjistila, že máme něco domluveného na večer nebo víkend, máme jít do divadla nebo s přáteli, nebo jet k mým rodičům na oslavu tátova jubilea. Příteli tvrdila, že nutně potřebuje být s ním, protože buď je sama doma, protože máma někam šla, nebo jí není dobře a chce být o víkendu s tatínkem.
Prostě navymýšlí si plno nesmyslů a táta hned skáče podle ní. Když jsem si dovolila příteli říct, že to na něj jen hraje, že udělá cokoli, aby mě naštvala, protože ví, že u něj jí to projde, tak mi vyčetl, že na ni žárlím a že nemůžu vědět, jaké to je mít dítě, když sama žádné nemám.
A to je další problém: přítel se moc netváří na to, že by měl další dítě. Přitom zpočátku nemluvil o ničem jiném, než že by se mnou děti mít chtěl. Nedávno však prohlásil, že Anička by to těžce nesla, že je na něj upnutá a určitě by jí to ublížilo.
Už mám všeho dost. Soupeřit s jeho dcerou, což vlastně vůbec nechci, je předem prohraný boj. Obávám se, že když jsme si k sobě nenašly cestu doteď, tak si ji nejspíš nenajdeme nikdy. A přítel asi na mé straně také nikdy stát nebude.
Ivana
Názor psycholožky čtěte na další straně.
