S manželkou pocházíme z různých prostředí. Ona vyrostla v rodině, kde se příliš nehledělo na vzdělání a na to, co děti umí. Má ještě tři sourozence – dva bratry a sestru. Maminka je prodavačka a táta pracuje jako řidič autobusu. Oba rodiče se měli co ohánět. Žena je z dětí nejstarší, takže musela s domácností i sourozenci pomáhat. Chtěla být zdravotní sestrou, ale rodiče rozhodli jinak – bude stejně jako máma pracovat v obchodě. Nevzbouřila se, protože si to nedovolila. Doma měly děti dost přísnou výchovu.
Práce je pro mě důležitá
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Já jsem jedináček, vymodlené dítě. Byl jsem široko daleko jediné dítě v rodině, rozmazlovali mě jak rodiče, tak prarodiče. Zároveň mě vedli k samostatnosti i k tomu, abych se uměl ozvat a prosadit se. Respektovali má přání i koníčky. Měl jsem vždy jejich plnou podporu. Vystudoval jsem a našel si práci ve velmi perspektivním oboru, jdou mi i jazyky. Takže po studiích nebyl problém si najít dobrou práci s výrazným kariérním postupem. Jsem hodně cílevědomý a vždy jsem to chtěl daleko dotáhnout.
Pochopitelně jsem počítal i s tím, že jednou budu mít rodinu. Měl jsem pár známostí, ale nikdy to nebylo ono. Když se mi blížila třicítka, potkal jsem Janu. Zamiloval jsem se a začali jsme spolu chodit. Jana je o osm let mladší než já. Pracovala v jednom butiku nedaleko od naší firmy. Pravidelně jsme se potkávali na ulici. Ona o mě pohledem nezavadila, zato já si jí všiml pokaždé. Až kolega mě donutil ji oslovit.
Začali jsme spolu chodit, pak se ke mně nastěhovala a zhruba po dvou letech jsme se vzali. Nemuseli jsme, ale chtěli. Děti jsme zpočátku příliš neřešili. Jana byla šťastná, že odešla od rodičů a mohla konečně žít svůj vlastní život. Rozhodovat se sama, starat se jen o sebe, o mě, o náš společný život. S jejími rodiči jsem si příliš nerozuměl, neseděly mi jejich názory a smýšlení, ale s nimi jsem žít nemusel, vzal jsem si jejich dceru.
Manželka od začátku věděla, že mám náročnou práci, pochopitelně i dobře placenou, ale mnohdy na úkor volného času. Ale když jsme byli spolu, ten čas jsme si dokázali užít. Firma, ve které pracuji, se začala rozšiřovat, šéf navázal kontakty i se zahraničím, povedlo se domluvit stáže. Jedné takové jsem se účastnil, byl jsem v cizině šest týdnů. Vypracoval jsem se a je jasné, že mám dveře otevřené, a na mnohem delší dobu, minimálně rok i víc.
Práce v cizině
Se ženou jsme o tom mluvili, souhlasila. Pochopitelně se počítalo s tím, že odjede se mnou. Jenže přišla pandemie, zamíchala s kartami a pochopitelně zbrzdila i náš odjezd, ale během několika následujících měsíců to vypadá, že bychom mohli vyjet ven. Má to ale jeden dost výrazný háček – čekáme dítě a manželka si postavila hlavu, že odjet do ciziny rozhodně nemá v úmyslu. Dokonce předpokládá, že já se toho vzdám. Jenže já nechci. Tolik jsem dřel, aby se mi splnil sen, a když se to začíná rýsovat, měl bych to vzdát? Nejedeme do žádné rozvojové země, budeme se mít jak v bavlnce, zdravotní péče i všechno další je na špičkové úrovni.
Ovšem moji ženu naočkovala její matka. To už dnes vím, hučela do ní, že by byla blázen, aby těhotná či s miminem odjela do cizí země. Kreslí jí před očima neuvěřitelné scénáře a já z nich vycházím jako padouch, který chce své ženě a dítěti ublížit. Věděl jsem, že má tchyně dost přízemní názory, ale že se jí podaří tak dokonale zblbnout i mou ženu, to bych dřív nevěřil. Asi ty těhotenské hormony, nebo fakt nevím.
Štve mě to, termín odjezdu se blíží, ve firmě počítají s tím, že samozřejmě odjíždíme, a já jsem na vážkách. Nedokážu se rozhodnout.
Marek
Názor odbornice: S tchyní nesoupeřte
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Marku! Fungování partnerského vztahu potřebuje, aby byli oba jeho aktéři nastaveni spolupracovat, sdílet ono obligátní dobré i zlé. Kdybyste seděl u mě v poradně, hovořili bychom o způsobu komunikace ve vašem vztahu. Často se vyvíjí – nějak jste se spolu dorozumívali na začátku vašeho soužití, v čase se míra komunikace však často mění. Jak jste se třeba domlouvali na svatbě? Na společném bydlení? Na dítěti? Na tom, jak dítě budete vychovávat?
Po důkladném zmapování komunikačních mechanismů bychom mohli pracovat na tom, abyste byl pro svou ženu srozumitelnější. V současné situaci bude vaše ochota komunikovat klíčová. Žena by od vás mohla slyšet, na jaké chvilky se v jejím těhotenství těšíte, co byste s ní rozhodně chtěl sdílet. Ptejte se, co potřebuje ona od vás, jaké má ohledně jiného stavu představy a očekávání. Zajímejte se o její psychický i fyzický stav, o změny, kterými žena prochází.
Nemyslím, že by bylo jakkoliv šťastné, abyste soupeřil s tchyní. Máma může své těhotné dceři poskytnout zázemí pro sdílení ženství. Tvoří důležitý rámec, kontinuitu. Avšak pro dítě jsou určující a nenahraditelní právě jeho dva rodiče. Z prozatím výhradních partnerů se nyní transformujete do jedné z dalších rovin, přibíráte rovinu rodičů. Jeden pro druhého jste nyní klíčoví. Je důležité, abyste si v této změně navzájem pomáhali. A k tomu v prvé řadě patří schopnost domluvit se, leckdy na pro oba snesitelném kompromisu.
PhDr. Magdalena Dostálová
