Jsem podruhé vdaná. Moje první manželství neskončilo rozvodem, ale ovdověla jsem. Manžel měl úraz, ochrnul, pět let jsem se o něj starala, než zemřel. Byla to těžká doba, ale vzpomínám na ni s láskou, byli jsme hodně spolu a ten čas i přes jeho stav jsme si užili. Můj první muž byl skvělý člověk, hodný, neustále dobře naladěný a především empatický.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Narodily se nám dvě děti, dcera a syn. Škoda, že se nedožil jejich dospělosti a toho, jací fajn lidé z nich vyrostli. Zemřel, když měla dcera před maturitou a syn dva roky po ní. Obě děti mají hodně ze svého táty, především laskavost a milou povahu. Dcera je vdaná, žije s manželem a dvěma dětmi v rodinném domku nedaleko od nás. Máme tak k sobě blízko. Syna bohužel tak často nevídám, zvlášť v současnosti. Po škole odešel na stáž do Německa, nakonec tam zůstal. Nabídli mu práci, navíc si našel lásku, oženil se a i od něj mám už vnoučka.
Když manžel zemřel, bylo mi pětačtyřicet. Byla jsem vdova a chtěla jsem jí i navždy zůstat. Nechtěla jsem žádného dalšího muže, stejně by mi mou životní lásku nikdo nedokázal nahradit. Navíc děti byly stále ještě se mnou doma, sama jsem nebyla. Uběhl rok, pak dva, tři… bylo mi padesát, děti odešly žít své vlastní životy a mně bylo najednou doma smutno. Na manžela jsem stále s láskou vzpomínala, ale cítila jsem, že už sama být nechci.
Nakonec mě kamarádka seznámila se svým bývalým spolužákem. Dlouho mě přemlouvala, abych na schůzku kývla, prý cítí, že my dva bychom se k sobě hodili. A měla pravdu, byli jsme si navzájem sympatičtí a bylo nám spolu dobře. Rok jsme se scházeli, pak jsme spolu začali žít a za další rok jsme se vzali.
Manžel byl přede mnou už také jednou ženatý, ale rozvedl se a z manželství má jednoho syna, zhruba stejně starého, jako jsou moje děti. Je však jejich pravým opakem, je svobodný, každou chvíli má jinou přítelkyni, prý si užívá, dokud to jde. Střídá zaměstnání jak ponožky, občas je i bez peněz, ale vůbec to neřeší.
Výčitky, že nebyl dobrým rodičem
Manžel vidí, jaké jsou moje děti, jak žijí a určitě ho mrzí, že jeho syn je takový. Ale neustále ho omlouvá, že to neměl jednoduché, že se na něm podepsaly ustavičné hádky jeho rodičů a pak i rozvod. Byl akorát v pubertě a dost během ní zlobil. Manžel má proto výčitky, že nebyl dobrým rodičem, takže mu teď všechno toleruje.
Po svatbě se muž nastěhoval ke mně, svůj byt nějakou dobu pronajímal, občas tam bydlel i jeho syn, když zrovna nebyl u nějaké své přítelkyně. Do toho onemocněla moje maminka, měla mrtvici, k tomu ještě cukrovku a rozhodně nemohla zůstat sama. Nechtěla jsem ji dát do domova pro seniory, ale nebylo ani možné, abych za ní denně dojížděla. Nakonec jsme se s manželem domluvili, že naše byty prodáme a koupíme jeden větší, aby tam s námi mohla maminka být.
Nakonec jsme to zvládli celkem rychle, mamka mezitím byla v lázních a později nějakou dobu, než jsme vše zařídili, žila u dcery. Byla jsem manželovi vděčná, že souhlasil s tím, že bude bydlet s tchyní, proto jsem mu i nabídla, aby se jeho syn nastěhoval do bytu po mé mamince, který zůstal prázdný a prodat jsme ho nechtěli.
Společné soužití s mojí mamkou je bezproblémové. Má vlastní pokoj, dokáže se v rámci možností o sebe postarat. Můžeme ji nechat i část dne samotnou doma. Nijak neprudí a rozhodně nepatří mezi seniory, kteří ke stáru dokážou „mladým“ znepříjemnit život.
Maminku se snažím chránit
Bohužel žijeme v době, kdy vládu nad našimi životy a zdravím převzala pandemie. O maminku se hodně bojím, zatím kvůli nějakým zdravotním komplikacím a jejich léčbě jí lékařka ještě v nejbližší době nedoporučila očkování, proto se ji snažíme co nejvíce chránit. Já pracuji doma, manžel také, dodržuji veškerá opatření, stejně tak moje děti. Moc se teď nevídáme, jsme v kontaktu na dálku, voláme si přes Skype, a když k nám mají přijít na návštěvu, jdou předtím na test, jestli jsou v pořádku.
Ovšem to neplatí v případě manželova syna, ten to má doslova na háku. Vpadne k nám bez ohlášení, nějaké testy vůbec neřeší, prý by snad věděl, kdyby mu něco bylo. Běžně se pohybuje mezi lidmi, kteří mají na celou pandemii a opatření svůj názor a rozhodně nic nedodržují. Roušku nosí jen pod nosem, navíc se o ni ani nestará, svým způsobem jde nákaze naproti.
Když jsem mu to řekla, tak se mi vysmál, že jsem přehnaně úzkostlivá, že se kvůli nějaké chřipečce odmítá omezovat. A zastání jsem nenašla ani u manžela. Na jednu stranu se snaží chovat zodpovědně, ale jak jde o jeho syna, všechno začne zlehčovat a nic mu neřekne, naopak vynadá mně, že to už přeháním.
Martina
Názor odbornice: pojmenujte, co potřebujete
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Martino. Současná situace s pandemií covidu generuje i uvnitř rodin dříve nevídané náročné situace. Ukazuje se, že přes veškeré zákazy, příkazy a nařízení se část populace chová sobecky a myslí především na své vlastní zájmy a pohodlí.
Na druhou stranu chci zmínit, že je nemalá část populace ohleduplná sama od sebe. Vlastně nepotřebuje nařízení a zákazy, neboť tak nějak rozpozná, jak se chovat, abychom neohrožovali své zranitelné blízké. Nestandardní pandemická doba rozdíly mezi těmito dvěma skupinami ještě zviditelnila.
Pokuste se promluvit s manželem. Oceňte jej, že se on sám chová ohleduplně a zodpovědně. Pojmenujte, jaká bezpečnostní opatření si pro kontakt s maminkou představujete, abyste měla pocit, že maminku zbytečně neohrožujete. Tato opatření by měla platit pro všechny členy vaší rodiny, tedy i pro manželova syna.
Je jeho osobním rozhodnutím, jak bude k nebezpečí nákazy přistupovat. Avšak jen do toho okamžiku, než svým chováním ohrozí někoho ve svém okolí. Pokuste se být co nejvíc srozumitelná, když si budete nastavovat hranice. Nekritizujte, ale pojmenujte, co potřebujete. Pakliže by manžel nebyl nastaven se synem promluvit, učiňte tak sama.
Situace okolo covidu je sama o sobě dost nepřehledná. Zamyslete se nad tím, co by ji vám samotné zjednodušilo. Jste-li se svými dětmi domluvena, že před návštěvou vaší domácnosti absolvují testy, bude to stejné platit i pro manželova syna. Není-li to ochoten akceptovat, nebude k vám domů moci po dobu, kdy hrozí nákaza, chodit.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
