Jak vaše rodina reagovala na stěhování do Prahy?
Navrhl to můj manžel Burak. Žili jsme spokojeně na jihu Francie, věnovala jsem se dětem, rodině, nadaci, práci. Jak děti odrůstaly, chtěla jsem být nadaci blíž a vracet se do Česka. Hledali jsme pro děti mezinárodní školu a nakonec chodí do stejné školy jako Burak. Jeho tatínek pracoval v letech 1984–1986 jako diplomat v Praze. Škola tehdy sídlila ve vile v Bubenči a dnes se rozrostla do moderního kampusu, ale její filozofie zůstává stále stejná. Když Burak vozí děti do školy, vypráví jim, kde sáňkoval, jezdil sám tramvají, hrál tenis…
Často si ženy, které zažívají domácí násilí, myslí, že to k životu patří. Jedna maminka si kopala vlastní hrob a myslela si, že si to zaslouží.
