S manželem jsme byli studentská láska. Poznali jsme se v prváku na vysoké. Nějakou dobu jsme spolu chodili, a když se uvolnilo místo na koleji pro manželské páry, vzali jsme se. Byla to rychlá svatba, bez rodičů, jen se svědky a pár přáteli. Máma mi to dlouho nemohla odpustit. Pocházím z Moravy, z vesnice, kde byly tradice vždy hodně zakořeněné. Nakonec jsme naši svatbu oslavili ještě jednou, tentokrát i s rodiči, příbuznými, sousedy a spoustou přátel.
Vztah zničila nevěra
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dostudovali jsme, našli si práci, bydlení a zůstali v Praze. Byli jsme manželé, vedli jsme ale pořád život jako za studií. Zakládat rodinu se nám příliš nechtělo. Chodili jsme do práce, doma jsme se moc nezdržovali, spoustu času jsme trávili zábavou a s přáteli. Bohužel ale došlo i na to, že mi byl manžel nevěrný. Dozvěděla jsem se to dost dlouho poté. A jak to bývá, byla jsem nejspíš jediná, kdo to ještě nevěděl. Manžel s kamarády odjel na víkendovou rozlučku se svobodou jednoho z nich, a tam k tomu došlo.
Myslela jsem, že manželovi dokážu odpustit. Probrali jsme to spolu, litoval všeho, já se snažila jít dál, ale nedokázala jsem to. Dokonce jsme navštívili i manželskou poradnu, já sama vyhledala pomoc terapeuta. Nechtěla jsem těch několik let kvůli jedné hloupé nevěře zahodit. Bojovala jsem s tím nějakou dobu, ale odpustit jsem mu nedokázala.
Od manžela jsem odešla, ale podat žádost o rozvod jsem neměla sílu. Nějakou dobu jsem bydlela u kamarádky, pak jsem si našla podnájem. S manželem jsem byla čas od času v kontaktu, nevídali jsme se, jen jsme si občas zavolali. Chyběl mi, ale přes jeho nevěru jsem se nepřenesla. Pak jsem se seznámila s jiným mužem, párkrát jsme se sešli, bylo to takové spíš nezávazné. Několikrát jsme se spolu i vyspali. Otěhotněla jsem. Byl to pro mě šok. Já ho nemilovala – bylo mi s ním dobře, ale žít bych s ním nechtěla. O těhotenství jsem mu řekla, dítě jsem si chtěla nechat, jeho ale ne. Pochopil a bral to nakonec stejně jako já. Náš vztah skončil, nemělo cenu v něm dál pokračovat.
Začali jsme znovu
Bylo mi přes třicet, byla jsem těhotná, stále vdaná, ale sama. Manžel se pochopitelně dozvěděl, že čekám dítě. Jeho tlak na mě, abych se k němu vrátila, zesílil, přesvědčoval mě, že mě miluje, že bude milovat i dítě, které čekám. A já mu už dokázala odpustit. Najednou mi všechno přišlo hodně malicherné. Vrátila jsem se k němu, začali jsme spolu znovu budovat náš vztah. Kupodivu to šlo docela lehce.
Narodil se mi syn. S manželem jsme si slíbili, že se nikdy nedozví, jak se všechno před jeho narozením seběhlo. Manžel byl pro našeho syna skvělým tátou, věnoval se mu, jak mohl. Kluk byl stejně jako on sportovně založený, hrál fotbal, s tátou jezdili na kola, v zimě jsme vyráželi na lyže. Další děti jsme už neměli, ale ani já, ani manžel jsme nelitovali, že se mi už nepodařilo otěhotnět. A jak jsme pak zjistili, podařit se ani nemohlo – manžel si nechal udělat testy a zjistilo se, že je neplodný.
Pravdu neunesl
Jenže pak se to všechno zvrtlo. Když bylo synovi devatenáct, odmaturoval, dostal se na vysokou a manžel usoudil, že už je dostatečně dospělý, aby unesl pravdu. Aniž by se se mnou poradil, domluvil, sám od sebe mu prozradil, jak je to s jeho otcovstvím. Byl přesvědčený, že syn všechno pochopí a vezme to, jak to je. Bohužel se spletl. Syn se hodně naštval – na něj, na mě ne. Dal mu za vinu jeho dávnou nevěru, kvůli níž jsem od něho odešla. To on byl příčinou toho, že jsem se trápila. On mohl za to, že jsem otěhotněla s někým jiným.
Vůbec jsem synovu logiku nechápala – on mě litoval, o to víc se ke mně upnul a k tátovi otočil zády. Syn se odstěhoval, bydlí s kamarádkou a kamarádem v pronajatém bytě. Jsem s ním v kontaktu, voláme si, občas se vidíme, ale tátu vidět odmítá, nechce o něm ani slyšet, kdykoli bych mu chtěla říct cokoli o něm, hned mě zarazí, že nic slyšet nechce. On ani neví, že jeho otec vlastní dítě mít nikdy nemohl, že je pro mě štěstí, že se vůbec narodil.
Anna
Názor odbornice: Netlačte na syna
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Anno! Příběhy s podobnými konturami občas poradnou proběhnou. Často se týkají dětí osvojených, s tím vaším jsou si však v lecčem velmi podobné. Před drahně lety jsem na tohle téma slyšela výrok, se kterým rezonuji. Dítě, které není biologicky obou nebo jednoho z rodičů, by mělo pravdu znát (ideálně) od samého začátku. Rodiče mu pravdu mohou sdělovat pomocí příběhů, pohádek a s věkem přidávat informace tak, aby je dítě pobralo.
Někdy se však stane, že se rodiče rozhodnou dítěti pravdu neříct. Ale za čas třeba změní názor a pravdu by mu rádi sdělili. V tomto případě nechť počkají, až bude jejich dítě dospělé a hlavně bude mít svou rodinu.
Rodičovství člověka mění v mnoha ohledech. Stane-li se (dospělé) dítě samo rodičem, může tuto nelehkou informaci vstřebat bez větší újmy. To se ve vašem případě žel nezdařilo. Obávám se, že nyní nezbude nic jiného, než být trpěliví a vyčkávat.
Syn naštěstí nezavrhl oba rodiče, stojí o kontakt s vámi, s matkou. Rozvíjejte jej. Netlačte však na syna, aby obnovil spojení s otcem. To neznamená, že byste o svém muži před synem nemohla mluvit. Právě naopak, budete-li schopna prohodit pozitivní poznámku na téma svého chotě, čiňte tak, uděláte dobrý kus práce. Syn nemusí reagovat, bude však vidět, že vy o vztah stojíte.
Vzpomenete si na nějakou milou příhodu táty a syna z dob, kdy byl syn dítě? Vytáhněte ji na světlo, popovídejte ji synovi. Nechte synovi čas, aby vstřebal informaci, která jej pravděpodobně bolí, neb otřásla jeho dosavadními jistotami. Nechte jej, aby si sám vzpomenul, kdo je jeho táta - muž, který jej vychoval. Až čas obrousí nejostřejší hrany, syn bude schopen se svým tátou opět navázat smysluplný vztah. Uvědomí si, že jeho otcem je ten, kterému na něm záleželo a záleží, který s ním sdílel a je připraven sdílet nadále dobré i zlé bez ohledu na biologickou spřízněnost.
PhDr. Magdalena Dostálová
