Dozvěděla jsem se, že krize přichází tak druhý třetí měsíc. Řešením podle ní je dát si na část dne rozchod, někdy je potřeba i na několik dní. Dnes už ví, že to je jediná možnost, jak cestu zvládnout bez následků.
Jedna z jejích prvních cest ve dvojici stejného pohlaví ale nebyla zrovna nejkratší, trvala půl roku a odehrávala se na Novém Zélandu. Tehdy ještě o možném problému nepřemýšlela, takže se žádný rozchod nekonal a nastaly problémy...
"Za ty čtyři měsíce, když jsem s ní bydlela, pracovala, pařila, se ze mě pomalu stával chlap," tvrdila a tvářila se přitom vážně. Koukaly jsme na ni a děsily jsme se, co z ní vypadne.
"Když s někým jste ve dne v noci, může se stát, že dojde k rozdělení rolí na mužské a ženské. Prostě jen tak, samovolně. Zpočátku si to vůbec neuvědomujete, ale postupně si role rozdělíte dokonale. Smůlu máte, když hrajete roli mužskou (a jste ženská)." U zmíněné cestovatelky to došlo tak daleko, že daným vztahem byly zmateny i hormony.
"Prostě jsem hrála chlapa, jasně že nic sexuálního v tom nebylo, ale když se někde vyskytlo něco nebezpečného, šla jsem to prozkoumat jako první. Když bylo třeba překonat překážku, automaticky jsem to brala jako svůj úkol. Jenže když jsem si to uvědomila a chtěla s tím něco dělat, bylo pozdě. Po čtyřech měsících jsme se musely rozdělit a každá šla svou cestou. Za tu dobu jsem přestala menstruovat, žádné léky, lékařské ani babské rady nepomáhaly. Když jsme se ,rozešly‘, najednou se všechno vrátilo do starých kolejí. Malej zázrak."
Válely jsme se smíchem pod stolem, jenže pak mi zatrnulo. Uvědomila jsem si, že na její cestovatelské teorii něco bude.
Pár měsíců jsem sdílela podnájem se svou opravdu dobrou kamarádkou. Trávily jsme spolu i dny volna, takže bylo docela běžné, že když si nemohla sbalit všechny svoje věci do batohu, uložila jsem její nadměrný náklad k sobě. Sama jsem sice vždycky pečlivě zvažovala, co si vzít a nevzít, abych minimalizovala nepotřebné věci. Přesto nakonec i můj batoh přetékal a praskal ve švech. Kritická byla naše několikadenní návštěva Brna. Tam se totiž dalo pár věcí i koupit.
Je vám asi jasné, s kolika igelitkami jsme se vracely k domovu. Jako "správný chlap" jsem věděla, že všechno, co neseme v taškách, se dá samozřejmě pořídit i v Praze, jenže nakupovací chtíč byl silný, koneckonců kdo by se chtěl hádat?
S takovou zátěží jsme se rozhodly dát si ještě před odjezdem něco k jídlu. "Moje ženská" však chtěla něco lehkého. Třeba salát. Jelikož jsme byly Brna neznalé, potkávaly jsme samozřejmě samé podniky, kde měli jen pečená žebra, zelí, moravského vrabce... salát nikde. Mátožily jsme se po Brně víc jak hodinu s taškami, po tmě, v zimě. A našly jsme. Padly jsme na židle, prohlížely lístek, a to byste neuhodli, co si dala.
"Moje milá" si objednala smažák s hranolky, který si mohla dát hned v první hospodě, do které jsme vlezly.
Před více jak hodinou.
Tentokrát jsem si říkala, že oni to ti chlapi s ženskejma fakt nemaj jednoduchý. Když to člověk vidí z té druhé strany, je mi jich opravdu líto a chce to velkou trpělivost, jelikož se nám chce furt čůrat, je nám zima, máme hlad, žízeň...
Pár měsíců po brněnském výletě jsem si všimla, že se ze mě stal hromosvod ženských emocí. Prý nejsem schopná ve společném bytě nic zařídit, pořádně uklidit, byla jsem požádána vzít si občas brýle, abych viděla tu "strašnou" špínu. V té době jsem i já přestala menstruovat, tušíte asi, že těhotenstvím to nebylo.
Nakonec jsem si radši našla nové bydlení a odešla jsem. Moje tělo už zase funguje, jak má, a "u nás doma" místo mě bydlí jiná žena. Chlap by to prostě nesnesl. Klobouk dolů, kluci a chlapi. Jsem docela zvědavá, kdy se cestovatelčina teorie objeví v gynekologických a psychologických skriptech.
 KLÁRA ANTOŠOVÁ vystudovala informatiku. Absolvovala kurzy tvůrčího psaní a Letní školu žurnalistiky a poprvé publikovala v Lidových novinách. Pracuje v oblasti personalistiky, speciálně pro obor informační a komunikační technologie. |
