Zajímavé je, že každému, kdo říká, že „padesát je nových třicet“, je nejméně padesát. Pamatuji se, že v dobách mé televizní kariéry jsem se zeptala jedné moderátorky, které tenkrát bylo padesát, „jaké to je“. Odpověděla mi, že „skvělé“. Mně tehdy bylo asi třicet, a tato moje kolegyně mě ujišťovala, že je přede mnou to nejlepší desetiletí. Totéž mi ovšem řekla, i když mi bylo čtyřicet. Teď je mi padesát a věřím, že pokud bych se jí znovu zeptala, asi odpoví stejně. A měla by pravdu.
Ale přece jen, kdy je ten nejlepší věk? A pokud byste si položila otázku, do jakého věku byste se chtěla vrátit, kdyby to bylo možné, co byste si zvolila? Pětadvacet? Čtyřicet?
Čím dál víc mě štvou výroky typu „věk je jen číslo“, „čtyřicet je nových dvacet“ a podobně. Mám totiž pocit, že si tím na sebe vytváříme neuvěřitelný tlak. Dobře vypadat, být výkonná, všechno stíhat… Je jasné, že situace se změnila a mládí si nyní udržujeme mnohem déle. Možná je to léky, určitě lepší stravou.
Moje zkušenost? Není většího zpomalovače věku než pravidelný sport a skutečná láska. Je opravdu zajímavé, kam se náš vzhled posunul. Podívejte se na staré filmy, jak především muži vypadali staře. Porovnejte dnešního pětatřicetiletého „chlapce“ s jeho vrstevníkem z těch dob. Mám na mysli třeba film Cesta do hlubin študákovy duše. Věděla jste, že Jaroslavu Marvanovi, který zde hraje zasloužilého profesora, bylo v době natáčení pouhých třicet osm? Rozdíl je dramatický.
Za mnohé prostě může doba. A máme také plastickou chirurgii, barvy na vlasy, moderní stomatologii... Zuby – to je něco, co člověka dokáže posunout nejméně o dvacet let zpět. Ačkoli i bez těchto výdobytků dnes lidé působí o dost mladší, než jak vypadala osoba stejného věku řekněme v roce 1950.
Ano, řada lidí vypadá mladě i po čtyřicítce. Vzhled a fyzická kondice je něco, co ovlivnit můžeme. Myslím, že je však hloupost chtít být navždy mladá. Není na tom nic elegantního ani moudrého.
Nikdo nechce zestárnout, ale naše vnímání se mění s každým dalším desetiletím. Například v teenagerském věku jsem si myslela, že sedmadvacet zní tak staře! Ve třiceti se mi padesátnice jevila jako nevzhledná, odepsaná teta. Jenže…
Co je tak skvělé na tom, když je vám padesát?1. Dopracujete se do bodu, kdy se cítíte sama sebou. Nejvíc za celý dosavadní život. Máte svůj vlastní svět, kam už jen tak někoho nepouštíte. Mnohem méně se hádáte, mnohem více a s větší intenzitou milujete: své děti, muže, mámu… Ano, i mámu, se kterou jste se léta natahovala a která vás namíchla každým telefonátem. Nyní jste vděčná za to, že prostě je. Vděčnost je vůbec jeden z nejsilnějších po citů v tomto věku. A taky radost z toho, že spoustu věcí prostě neřešíte. Skutečně. Jedním z nejlahodnějších pocitů v životě je, že se o leccos nestaráte. Nemyslíme důležité věci, ale maličkosti. Je osvobozující si uvědomit, že na nich nezáleží. |
Pokud je padesát nových třicet, neměl by se důchodový věk posunout na pětaosmdesát? Ovšem zkuste si najít práci v šedesáti. Navíc asi víte, že pro mnohé je téměř science-fiction najít si práci i v padesáti – v džungli mladých, diametrálně jinak přemýšlejících třicátníků. Je však pravda, že lidé v téměř důchodovém věku cestují, setkávají se s přáteli a těší se ze života. Mnozí z nich chtějí sledovat, jak se svět mění, a zároveň jsou zde pro své rodiny, navíc vypadají skvěle. To je fakt. S věkem také přicházejí moudrost a nové zkušenosti.
Po padesátce je pro mě víc než těžké emočně se zbavit pocitu mládí a přiznat si, že většinu života mám už asi za sebou. Těžce nesu, že umírají herci, na nichž jsem vyrůstala a milovala je: Hana Maciuchová, Libuše Šafránková, Nina Divíšková, Milan Lasica a další.
Je tu čas, kdy začínají odcházet i kamarádi a blízcí. Zatím nijak houfně, ale rakovina a covid si už vybraly svou daň. Prostě si mnohem více začnete uvědomovat, že nejste nesmrtelná. Pozitivní je, že vám to dává pocit naléhavosti dělat věci, které jste odkládala, a dokončit projekty, které jste začala. Zároveň cítíte vděk za to, že jste stále tady. Protože stárnutí je dar, ze kterého se bohužel nemůže těšit každý.
