Malíř a grafik Dimitrij Kadrnožka se narodil v Kroměříži krátce po půlnoci na 29. října 1923. „Táta byl voják - legionář a vyznamenaný hrdina od Zborova. Proto z toho data byl hodně smutný. Vždycky říkal, že jsem se měl narodit o chvíli dřív - na den vzniku republiky. Po tátovi jsem také dostal jméno Dimitrij,“ vzpomíná Kadrnožka. Jeho maminka, studovaná klavíristka, pocházela z průmyslnické rodiny. Krátce po Dimitrijově narození se rodina přestěhovala do Lučence na Slovensko, kde otec sloužil jako pozorovatel u leteckého pluku.
Dimitrij Kadrnožka: Cubanacan (2007)
V roce 1932 zasáhla rodinu tragédie. Otec se těžce zranil při letecké havárii. Upoután na lůžko po roce zemřel. Maminka poslala syna k babičce do Prahy. Rodina byla silně katolická, a tak začal studovat na jezuitském internátním lyceu. Jenže tam nevydržel dlouho: „Byl jsem vyvolán a neuměl jsem to. Dostal jsem pětku a když jsem šel od katedry, řekl jsem páterovi, že je vůl. Tím jsem tam skončil.“ Pokračoval na vojenském gymnáziu.
„Už jako malé dítě jsem měl strašně rád tužky. Kreslil jsem pořád. Když mi bylo asi jedenáct let, dostal jsem od maminky k Ježíšku olejové barvy a asi deset pláten. Tehdy se mi líbily obrazy Édouarda Maneta a Raoula Dufyho. Ani nevím, jak jsem se k nim dostal, ale až mnohem později jsem se dozvěděl, že to byli velcí malíři. Právě je jsem tehdy na ta plátna kopíroval,“ přibližuje počátek své výtvarné tvorby.
Malíř Dimitrij Kadrnožka |
Za války byl totálně nasazen u hasičů říšské protiletecké obrany Luftschutz. Později pracoval v Hloubětíně v bývalé továrně na tiskařské stroje, která nově vyráběla součástky pro německé rakety V-1 a V-2. „Můj strýc Evžen byl důstojník generálního štábu. Od něj jsem dostával různé úkoly. Konzervoval jsem zbraně nebo jsem mu z fabriky tajně nosil plány součástek a ráno je zase vracel. Co lidé od strýce s těmi plány dělali, nevím, zřejmě tam měnili nějaké rozměry a tím výrobu sabotovali,“ vzpomíná na své zapojení do protinacistického odboje.
Po válce chtěl jít na medicínu, maminka mu radila obor technický. Kantor z gymnázia však v Kadrnožkovi rozpoznal umělecký talent a přihlásil ho na pražskou Akademii výtvarných umění. Tam nastoupil hned v roce 1945. V prvním ročníku Kadrnožka podepsal petici proti tehdejšímu rektorovi Vratislavu Nechlebovi, kterého studenti považovali za buržoazního paumělce. Ze školy ho spolu s dalšími dvaceti spolužáky vyhodili. Naštěstí mohl po složení zkoušek hned nastoupit na VŠUP do ateliéru Antonína Strnadela. Dalším jeho profesorem byl malíř Jan Bauch, se kterým se Kadrnožka přátelil až do jeho smrti.
Školu dokončil v roce 1950 a byl odveden na vojnu k dělostřelectvu. Pro armádu maloval obrovské portréty Stalina, Lenina a Gottwalda. Vojnu v Brně však ukončil předčasně. Byl přijat na postgraduální studium scénografie na Akademii múzických umění k profesoru Františku Trösterovi a stěhoval se zpátky do Prahy. Po absolvování této školy se živil navrhováním scén a kostýmů i malováním kulis pro divadla po celé republice. Později také tvořil filmové a divadelní plakáty. Tehdejší diktát uznával pouze socialistický realismus. Kadrnožka přesto maloval své abstraktní expresionistické krajiny.
V roce 1966 byl pozván na Kubu, aby tam pomohl vybudovat výtvarnou akademii Escuela Superior Nacional del Arte. Na škole působil v pozici děkana a dodnes na pobyt v Karibiku vzpomíná: „Bydlel jsem v Havaně v desetipokojové vile s obrovskou zahradou a jezdil osmiválcovým kabrioletem Triumph Spitfire. Se školou jsem měl sice spoustu práce, ale žil jsem tam bezstarostně.“ V následujícím roce vystavil své obrazy na světové výstavě Expo67 v Montrealu. Tam jeho díla visela hned vedle obrazů francouzského fauvisty Henriho Matisse.
S nástupem normalizace se v Československu změnily poměry. V roce 1973 byl Kadrnožka po příletu do Prahy prohlášen za agenta americké CIA. Důstojníci Státní bezpečnosti ho vyslýchali v cele na Ruzyni. Na Kubu se už nevrátil. Odebrali mu cestovní pas, obstavili konto a nesměl být zaměstnán ve svém původním oboru. Rok pracoval jako noční hlídač na Hostivařské přehradě. Ani tehdy nepřestal se svou volnou tvorbou.
Kadrnožkův plakát k filmu Bláznivá léta (1980)
Nakonec se díky přátelům, především režisérovi Karlovi Steklému, mohl k výtvarnému umění vrátit. Zase tvořil filmové a divadelní plakáty. Celkem jich má na kontě přes 200, osm z nich k filmům svého přítele Steklého. První výstavu obrazů po návratu z Kuby měl až v roce 1978 v Čapkově galerii. Po sametové revoluci se jeho jméno neoprávněně objevilo na seznamu spolupracovníků StB a rok a půl trvalo, než se u soudu očistil.
Dimitriji Kadrnožkovi zanedlouho bude čtyřiadevadesát let. Ale tento věk by mu hádal málokdo. Z pražského Žižkova každý den pěšky dochází do svého ateliéru v Hybernské ulici. Podkrovní místnost, do které se z posledního patra musí ještě po točitých schodech, je provoněná směsicí olejových barev a terpentýnu. Ostatně už před Kadrnožkou zde maloval známý malíř Rudolf Kremlička.
Jednoduše popsat Kadrnožkova díla nelze. Výtvarník o nich říká, že maluje pocity inspirované přírodou, vůněmi, zvuky, světlem i barvami. Při práci na obrazu si Kadrnožka s plátnem často povídá, potichu i nahlas. Někdy se s obrazem domlouvá, ale dokáže se s ním i peprně pohádat. Své pocity dokáže na plátno přenést během pár hodin. Občas se k nim ale vrací a práce na jednom plátně může trvat i několik let. Na jeho pastelech a kresbách se často objevují silně erotické motivy. Díla Dimitrije Kadrnožky se nacházejí ve veřejných i soukromých sbírkách po celém světě.
